http://aupair-usa.blog.cz/ cs <div>Po čtvrt roce v Houstonu a po ujištění, že se školou to vypadá mizerně, tudíž šance potkat nové lidi je mizivá, jsem se rozhodla začít dělat něco, co by mě bavilo a kde bych mohla potkat nový a zajímavý lidi...pokud možno, tak američany.</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>John Elliot začal chodit na lekce šermu, kam jsem ho vozila a sledovala ho, jak mu to jde, či nejde (John má slabost pro ignorování pravidel jakékoliv hry) a to mi vnuklo myšlenku na dávno zapomenuté přání dělat historický šerm...</div><div><br /></div><div>Normální šerm mě nikdy moc nelákal, ale ta historická alternativa s dlouhými meč, ta ano...a moc.</div><div>Říkala jsem si, že to bych asi chtěla moc, abych začala dělat historický šerm, což je celkem dost evropská záležitost, když jsem v Americe. Ale nedalo mi to, sedla jsem k počítači a zeptala se strejdy Gůgla, jestli o tom něco neví.</div><div>Pravda, dalo mi to nějaký hledání, ale pbjevila jsem, že v Houstonu mále rovnou 2!!! kluby, které se tomuto věnují.</div><div><br /></div><div>Prozkoumala jsem tedy důkladně stránky obou těch klubů a stále se ještě nemohla rozhodnout, který by byl lepší. I vzdálenost od mého bydliště byla dost podobná, takže ani zvolit ten co je blíž nebylo řešení.</div><div>Nakonc jsem našla rozpis tréningů a zjistila, že časy u jednoho z těch klubý mi opravdu véélmi nevyhovují.</div><div><br /></div><div>No, nelenila jsem tedy a zavolala na čslo uvedené u toho druhého klubu, což není klub specializující se na historický šerm, ale na klasický šerm, z čehoš se té historické alternativě věnuje jen malá odnož.</div><div>Pán, který zvednul telefon byl moc milý a sympatický, všechno mi vysvětlil, jak to chodí a tak, kolik se platí, kdy jsou tréningy a zeptal se mě na mailovou adresu, že by mi poslal ještě nějaké doplňující informace.</div><div>Na mailu mi přistál hezký dopis s poděkováním za zájem, popisem lekcí a čemu se tam věnují a ještě k tomu mapka s umístěním tělocvičny.</div><div>Nesmím zapomenout ani na pozvání, ať se tam přijdu podívat, že bych si to mohla zkusit a pak bych se rozhodla, jestli se mi to bude líbit, nebo ne.</div><div><br /></div><div>K mé smůle jsem zrovna dost dlouho neměla čas se tam jít podívat. Měla jsem nahlášený babysitting, pak jsem byla na výletě v San Antoniu a po 14 dnech jsem se tam konečně dostala.</div><div><br /></div><div>Dakao, náš instruktor a zároveň člověk, se kterým jsem mluvila po telefonu, si mě k mému překvapení pamatoval a hned mě představil několika klukům, kteří tam již byli přítomni.</div><div>Postupně se scházeli lidi a já si uvědomila, že to jsou samí chlapi, že jsem tam jediná holka.</div><div>Dakao mi sice říkal, že mají ještě asi 2 další členky, ale že ty chodí na hodiny do Woodlands (což je ode mě stráášně daleko) a stejně se tam prý málokdy potkají, ale stejně mi to bylo jedno.</div><div>Když začala hodina, tak jsem hend dostala do ruky meč, který vypadal úplně jinak, než jsem si to představovala.</div><div>Žila jsem v domění, že se cviční s tupým kovovým mečem (jako jsem to viděla na videu u té druhé školy, co je v Houstonu) a začátečníci s dřevěným...</div><div>Meče, které se používají tady jsou plastové (nylon) a jak jsem se později dozvěděla, tak vyhovují turnajovým pravidlům. V turnajích se totiž používají právě tyhle plastové meče a prý mají i mnohem lepší vlastnosti, než dřevěné makety, takže cvičení s nimi je efektivnější.</div><div><br /></div><div>Jak jsem se s mečem trochu seznámila, tak mě začal učit serii pohybů a seků, je jich celkem 8 a každý specifický pohyb mečem má své číslo a složitejší pohyby vždy vycházejí z jednoho z těchto osmi základních seků.</div><div>Když jsem se věnovala nácviku těchto základních pohybů, tak Dakao mezitím obcházel ostatní, ale průběžně mě pořád kontroloval, jestli něco nepotřebuju a jestli vím, co dělat.</div><div><br /></div><div>Musím přiznat, že mi to chvíli zabralo, zkoordonovat svoje paže, meč a kroky, ale nakonec se povedlo a já si byla jistá každým z těch osmi úderů.</div><div>Dakao byl se mnou spokojený, tak jsme zkusili tu samou serii, ale tentokrát on byl proti mě tak, že se naše meče ptkaly při každém úderu.</div><div>Kdžy jsem zvládla i tohle, tak jsem začala pilovat trochu jinou sekvenci, ale jen na chvilku, protože hodina byla u konce...</div><div>Tedy, alespoň čas, který se věnuje "drilům" byl u konce a kluci se začali chystat na free fencing (volný šerm). Docela jsem koukala, co všechno si na sebe navlékají... Chránič na krk, polstrovanou bundu, velké chrániče kolen a loktů, obrovské rukavice (vypadá to jako rukavice na lední hokej) a to všechno je zavšeno šermířskou maskou.</div><div><br /></div><div>Free fencing bylo hodně zajímavé sledovat a v tu chvíli jsem si nedokázala představit, že bych se těm klukům (kteří jsou mimochodem dost dobří) měla příště postavit i já...</div><div><br /></div><div>Všichni se mě ptali, jak se mi to tam líbí a byli hrozně moc milí. Vždycky se se mnou dal někdo do řeči, když zrovna nebojovali a tak.</div><div>Rozhodně jsem si to tam užila, všechno se mi neskutečně líbilo, tak jsem se rozhodla, že tam budu chodit pravidelně, i když to není zrovna levná sranda....</div><div><br /></div><div>John už na šerm nechodí, ale mě ten můj "historický" baví čím dál víc, i když jsem z tréningu vždycky totálně zničená, tak tam chodím neskutečně ráda!</div> http://aupair-usa.blog.cz/1204/historicky-serm http://aupair-usa.blog.cz/1204/historicky-serm Life in Houston (4) Sat, 21 Apr 2012 21:13:53 +0200 <div>Na Valentýn tady v USA jsem se docela těšila, ne proto, že bych byla nějaká velká fanynka tohodle svátku, ale chtěla jsem vidět, jak se to slaví v zemi, ze které ten svátek pochází.</div><hr /><div><br /></div><div>V mojí host rodině se Valentýn zas až tak neprožívá, ale v obchodech to bylo pravé a nefalšované růžové peklo!! Valentýnská tematika byla snad úplně na vše a ve všech koutech obchodů. Kýč, kýč, kýč všude kam se podíváš...</div><div>A dodávám, že opravdu nejsem fanynka růžové barvy....</div><div><br /></div><div>Před damotným dnem D (nebo radši dnem V??) tu byly velké přípravy, hlavně ze strany dětí, jelikož musely do školy donést valentýnku pro každého spolužáka ze třídy. A valentýnky to nesměly být kupované, nýbrž ručně vyráběné a v přpadě Adama i doplněné o nějakou drobnost, jako dárek.</div><div><br /></div><div>Hodně se mi líbily valentýnky, co dělala Claire, z papíru jsme vystřáhaly takové veliké kytky, doprostřed jsme nalepily její fotku a kolem se to obkreslilo a vybarvilo a tak. Musím říct, že Claire nad tím strávila neskutečný množství času a výsledek fakt stál za to.</div><div>Zrovna měla období, že nejoblíbenější barva byla "duha", tak každý okvětní lístek té pomyslné květiny hrál všemi barvami. Musím přiznat, že já bych na to neměla trpělivost, za to si zaslouží můj obdiv...</div><div><br /></div><div>John na druhou stranu moc na umělecký věci zaměřený není, tak jsme ze čtvrtky udělali akorát takový kartičky, kam jsme razítkem natoskli jedno z valentýnských mott o přátelství a opět doplnili jeho fotkou, protože se ještě neumí podepsat.</div><div>John to chtěl mít hlavně honem honem hotové, aby se mohl věnovat záživnějším věcem...třeba legu :-D</div><div>Tady na tom je suprově vidět, jak jsou dvojčata rozdílné povahy :-D</div><div><br /></div><div>Adam měl valentýnky taky ve stylu kartiček s natisknutým mottem o přáteství a fotkou (Adam to ale doplnil i svým podpisem :-)).</div><div>Kartičku ovšem sešívačkou přicvakl k pytlíku s nějakým šumivým práškem a lízátkem, který dával jakožto valentýnský dárek.</div><div><br /></div><div>Ani já jsem nechtěla zůstat pozadu a něco na toho slavného Valentýna dětem dát. V Targetu jsem už nějaký čas před tím koupila veliké bublifuky (byly po jednom dolaru, nekupte to..) a ještě pro každé díte jednu drobnost, aby to neměli všichni stejné. Claire měla malé omalovánky s Tinkerbel a sadu voskovek, Adam dostal zápisník s Batmanem a John malé puzzle s tematikou Star Wars.</div><div>K tomu všemu každé dítko dostalo přáníčko s oblíbenou postavičkou.</div><div><br /></div><div>Ráno na svatého Valenýna jsem tedy vstala trochu dřív a vše nachystala na stůl vedle jejich snídaně, což se později ukázalo jako nemoudrý tah, ale tak co...</div><div>Díky bublifukům bylo ráno docela hektické (ano, co myslíte, že děti dělaly když měly snídat??), ale tak zvládli jsme to, hlavně díky slibu, že odpoledne půjdem do parku a budem pouštět bubliny :-D</div><div>Sbalili jsme všechny valentýnky, ujistili se, že máme všechno a vyrazilo se do školy. Tam to muselo být divoký taky, se všema těma dětma roznášejícíma valentýnský kartičky, ale to už není můj problém... diky Bohu :-D</div><div><br /></div><div>Odpoledne, když jsem je vyzvedávala, tak k mému překvapení měli snad víc přáníček, než jich do tý školy odnesli :-D</div><div>Claire dokonce dostala od jednoho spolužáka kytku. První věta, co mi žekla bylo, "os Antonyho jsem dostala kytku, a víš proč? Protože je do mě zamilovanej!" Od pětiletýho dítka to znělo neskutečně vtipně....ještě k tomu to říkala s úplně vážnou tváří, kdeždo všichni dospělí v dosahu se smáli :-D</div><div><br /></div><div>Jak jsem dětičkám ráno slíbila, tak odpoledne jsme šli do parku a bublifuky se ukázaly jako velice dobrá investice....dětí jsem si celý odpoledne nemusela ani všimnout :-D</div><div><br /></div><div>Když jsem vyzvedávala Adama, tak se valentýnky ukázaly jako docela slušná komplikace, která mi zavařila na několik dní.</div><div>Jak si děti v jeho škole dávali k přáníčku i nějakou drobnost, tak v drtivé většině případů to byla nějaká sladkost... a když máte 3 děti a sladkosti má jen jedno, tak to nedělá dobrotu....</div><div><br /></div><div>Večer jsem ještě měla babysitting, jelikož Seth s Heidi šli ven na rande, ale to mi vůbec nevadilo, naopak jsem ráda, když se jednou za čas dostanou ven a mají čas jen sami pro sebe.</div><div>navíc děcka chodí v spát v půl osmé večer, takže když je dám do postele, přečtu nějakou pohádku, tak v těch postelích většinou zůstanou a jsou úplně v pohodě.</div><div><br /></div><div>Valentýn tedy u mě proběhl skoro jako každý jiný den, ale stejně se mi ulevilo, že ta nechutná růžová výzdoba z obchodů konečně zmizí :-D</div> http://aupair-usa.blog.cz/1204/valentyn-po-americku http://aupair-usa.blog.cz/1204/valentyn-po-americku Life in Houston (4) Sat, 21 Apr 2012 20:38:53 +0200 <div>Jak jsem slíbila, tak tady je zase jeden ze starších článků...</div><div>S českýma holkama jsme měly v plánu výlet do San Antonia a při té příležitosti jsme se chtěly mrknout i na rodeo, které tam zrovna probíhalo.</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>Výlet byl naplánován na sobotu a neděli 18. a 19. února.</div><div>Jedna z holek noc z pátka na sobotu spala u mě, abychom měly v sobotu jednodušší dopravu a nemuselo se zajíždět až do Sugar Landu, který je na opačné straně, než kam jsme potřebovaly jet.</div><div><br /></div><div>Výjezd byl plánovat na brzkou ranní hodinu, ale bohužel přes noc byla šílená pouřka a dozvuky byly ráno ještě hodně citelné.... Například opravdu silný déšť a vítr..</div><div>Přesto jsme ale asi kolem osmé vyrážely (už si nepamatuju přesně) a chvíli po tom, co jsme opustily Houston, tak se i to počasí uklidnilo a cesta byla klidná.</div><div>Do San Antonia to je nějaké 4 hodinky jízdy, které jsme strávily v příjemném rozhovoru se zastávkou na jednu McDonalds snídani :-)</div><div>Na místo jsme dorazily podle plánu, dokonce i stadion, kde bylo rodeo jsme našly v pohodě a po chvíli hledání nějakého parkování v přijatolné vzdálenosti od haly a za slušný peníz jsme mohly vyrazit do víru kovbojského života.</div><div><br /></div><div>Stadion to byl poměrně hodně velký, tak nám chvíli dalo, než jsme se dostaly na naše místa, ale nebylo to tak strašné.</div><div>Na rodeo jsem já osobně byla hodně zvědavá a nezklamalo mě to.</div><div><br /></div><div>Nejdřív byl krásný nástup a precizně nacvičerná čtverylka v podání jezdců na koních, z nichž někteří nesli americké vlajky. Pak následovala nezbytná americká hymna, kdy všichni stojí a položí si ruku na srdce.</div><div><br /></div><div>Program rodea byl docela nabitý. Viděli jsme jízdu na divokých koních bez sedla, se sedlem, jízdu na býcích, malé děti jezdily na ovcích a nechyběl ani barel racing.</div><div>Divácky hodně zajímavé byly i ropingové disciplíny (chytání telat do lasa, nebo jejich povalení a znehybnění končetin), které jsem si užila.</div><div><br /></div><div>Díky mému náhledu na jezdecký sport, i když westernovému ježdění jsem se sama nikdy nevěnovala, tak nějaké informace o tom mám, jsem si to možná užila víc, než lidi, kteří naprosto netuší, která bije...a jsem za to ráda...</div><div><br /></div><div>Po této "soutěžní" části nás čekala přestávka a potom koncert nějakého country zpěváka (podle všeho hodně populárního). Z koncertu jsme však slyšely jen několik písniček a pak se rozholy, že němá moc cenu zůstávat a že půjdem prozkoumat něco dalšího.</div><div><br /></div><div>Vedle haly, ve které se konalo rodeo, byla i plac s různými pouťovými atrakcemi. Prošly jsme si to tam, holky se dokonce i na jedné atrakci svezly (já jsem fungovala jako držák na kabelky, jelikož jsem na tu konkrétní atrakci fakt jít nechtěla) a pak jsem se vydaly už zpět k autu a hledat zarezervovaný hotel.</div><div><br /></div><div>Hledání hotelu se ukázalo jako trochu tvrdší oříšek, ale i to jsme zvládly. Při projíždění San Antoniem jsme však všechny byly překvapené, jak omšele a nehezky to město vypadá. Opravdu je to takové trochu vybydlené, oprýskané a omšelé, že má člověk pocit, jako by se ocitl v nějaké trochu pochybné čtvrti, ale ono je to přitom centrum města.</div><div><br /></div><div>V hotelu nás čekalo nemilé překvapení, když jsme zjistily, že na pokoji není 5 lůžek, ale pouze 4 (2 "manželské" postele), po dohodě s recepční nám však dovezli přistýlku, takže jsem měly všechny kde spát.</div><div>PO nezbytném krátkém odpočinku, očistě a převléknutí se, jsme vyrazily na autobusovou zastávku, která byla hned u hotelu.</div><div>Autobus nás dovezl do centra všeho dění, ta takzvaný River Walk. To se San Antoniu musí nechat, to je opravdu hezký kus města.</div><div>Líná řeka obklopená chodníky, restauracemi, bary, kavárnami a stánky je opravdu malebná a velmi příjemná na procházku.</div><div>Počasí nám sice moc nepřálo, jelikož bylo poměrně chladno, ale na to jsme nedbaly a v klidu se poprocházely.</div><div>Po chvíli jsme se dohodly, že by bylo na čase někde zakotvit na večeři a po další chvíli dohadování se a zkoumání, kde co, za kolik, jaký jsou fronty a tak jsme i zvolily příjemnou restauraci s posezením venku s výhledem na řeku.</div><div><br /></div><div>Restaurace to byla mexická a jídlo bylo výborné....</div><div>Na závěr jsme si, i přes poměrně chladné počasí, daly zmrzlou melounovou margaritu.....to byla dobrotááá :-)</div><div><br /></div><div>Po dobrém jídle to chtělo nějakou zábavu, tak jsme vyrazily hledat nějaký klub, či tak něco, kam by byli ochotní pustit i našeho benjamínka, která ještě nedosáhl věkové hranice nutné pro pití alkoholických nápojů (kdo neví, tak v USA je to 21 let).</div><div>Nakonec jsme skončily v jednom klubu, jehož ochranku jsme doslova uprosily, aby nás tam všechny pustily. Pravda, byl to husarský kousek, ale povedlo se a všechny jsme se do klubu dostaly a zábava mohla začít.</div><div><br /></div><div>Daly jsme tedy nějaký ten drink a po chvíli se začalo i tancovat...</div><div>Club se mi celkem líbil, hráli docela zajímavou směs písniček a většina z nich byly u docela staré pecky, které jsem tím pádem znala i já (což už je co říct :-D). Kolem půlnoci jsme se přesunuly do druhého patra, kde už se mi tolik nelíbilo, hlavně ta hudba už nebyla pro mě zrovna snesitelná.</div><div>Dvě z holek už byly v dost povznesené náladě, ale druhé dvě se kolem půl jedné rozhodly, že půjdou na hotel a trochu se vyspí (jedna z nich druhý den řídila).</div><div>Já jsem měla už "diskotékování" taky dost, tak jsem se rozhodla připojit se k odcházejícím děvčatům.</div><div><br /></div><div>Zdárně jsme se dostaly na hotel a po nezbytné sprše jsme zalezly do postelí a jaly se načerpat energii spánkem.</div><div><br /></div><div>Když jsme se ráno probudily, tak k našemu znepokojení naše dvě party girls ještě nebyly na pokoji a jejich postele byly netknuté...</div><div>Doufaly jsme, že stihnou přijít do času odjezdu, protože naše šoférka odpoledne musela pracovat, tak jsme se nemohly zdržet moc dlouho.</div><div>Holky nakonec ale dorazily včas, tak jsme mohly pobalit veškeré věci, naskákat do auta a vyrazit směr Houston.</div><div><br /></div><div>Cestou jsme se opět stavily na Mc snídani a jelikož se jelo trochu rychleji, tak jsem za pár hodinek byly zpět v Houstonu.</div><div>Já ještě odvezla jednu holčinu domů a zbytek neděle strávila relaxací.</div><div><br /></div><div>To by byl tedy náš výlet do San Antonia. Doufám, že se tam ještě někdy podívám a trochu víc si projdu centrum města, pokud možno i za deního světla. Každopádně jsme si to všechny parádně užily... :-)</div><div><br /></div><div>P.S. Je sice poněkud komplikované popisovat situace a vynechat veškerá jména (viz předchozí článek, holky si nepřejí být jmenovány, proto již nejmenuji, nybrž popisuji, snad v tom nemáte guláš), ale doufám, že to nepůsobí moc zmateně. Snažila jsem se :-)</div> http://aupair-usa.blog.cz/1204/rodeo-san-antonio http://aupair-usa.blog.cz/1204/rodeo-san-antonio Life in Houston (4) Fri, 20 Apr 2012 22:29:00 +0200 <div>Jak ke mě chuť do psaní přišla, tak zase rychle odešla, ale bohužel ne sama od sebe.</div><div>Stalo se totiž něco, co mi na dlouhou dobu tu chuť vzalo a co mě i teď částečně mrzí, na druhou stranu jsem ale ráda...</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>No, abych přestala být tak melodramatická, tak vám to napíšu celé a od začítku, co se tu stalo a proč mi to sebralo chuť do psaní.</div><div><br /></div><div>V jednom z minulých článků jsem psala o tom, jakou tady máme super českou partu a že s nimi ráda a často chodím ven.... tak toto prohlášení je již minulostí...</div><div><br /></div><div>Abych vám tedy popsala, co se stalo.</div><div>Vše bylo zdánlivě v pořádku, chodily jsme spolu ven, smály se, kecaly a tak dále, dokud mi na facebooku nepřišel dlouhý vzkaz od jedné z holek...</div><div><br /></div><div>Pro lepší autenticitu ho sem zkopíruju tak, jak je...</div><div><br /></div><div><em>Ahoj Milčo,</em><br /><em>tak jsem dneska narazila na tvuj "deníček", který veřejně propaguješ na googlu. Protože nejsem a nechci být typ člověka, který pomlouvá za zády (tak jako jsi to několikrát udělala ty) - pokud si nevzpomínáš, tak ti připomenu: Jsi s některou z nás a nezapomeneš něco nemilého prohodit o zbývajících 2. Asi si myslíš, že si to vzájemně neřeknem. Všechno tohle jsme házely za hlavu a holky možná pořád za hlavu házet budou. Ale já si řekla, že tě nechci pomlouvat za zády a ani o tobě psát někde na webu. To co o nás vzájemně vykládáš - myslím si o tom svoje a nebudu psát za holky. Jen tě svým jménem prosím, NEPIŠ O MNĚ NA ŽÁDNÉM BLOGU (poslední článek, jak tě Jana naštvala a napsala ti zprávu si klidně napiš). NEPŘÍDÁVEJ ŽÁDNÉ FOTKY SEMNOU!</em><br /><em>Věci co se staly se staly. Opravdu jsem se snažila být kamarádka ale ono to nejde. Protože jediného, čeho se člověk od tebe dočká je článek, kde si přečte o tom jaký je. Jenom pár poznámek...... když tě Radka poprosila,ať s ní jedeš koupit kolečkové brusle. Proč potom o ni nemile mluvíš za jejími zády? Proč, když se tě Dia ptala, jestli chceš něco na benzín řekneš ne a pak napíšeš takovou sračku na blog? Proč máš na mě uštěpačné poznámky typu: "Ne každý má svoje auto?" ... výhody mého vlastního auta a že jsem řídila, jak trupka do SA aniž bych mohla zůstat déle na diskotéce nebo tak si už neviděla. ...... Ráda bych možná nějaké vysvětlení tvého chování, co jsme ti všechny udělaly? A nebo jsi našla odpověď na tvou otázku, proč nemáš žádné přátele? Třeba začni u sebe dřív, než začneš psát a hodnotit druhé.</em></div><div><em><br /></em></div><div>Takže podle holek jsem drbna, která si neváží toho co má, super.... Já jsem člověk, který nesnáší drby a nikdy jsem je vědomě nešířila a co z toho mám?</div><div>Je mi jasné, že v tom vzkazu je několik věcí, které s žádají bližší vysvětlení, proto sem zkopíruju ještě mojí odpověď na výše uvedený vzkaz. Tam se pár věcí vysvětluje a zbytek hned dovysvětlím.</div><div><em><br /></em></div><div><em>Ahoj Jani, Tvůj vzkaz teď čtu už po třetí a pořád přemýšlím, čím jsem tě takhle naštvala, ale nemůžu na to přijít. O tom, že mám blog jsi věděla, dokonce jsem si teď i přečetla články z poslední doby, abych našla, kde o tobě špatně píšu, aby tě to mohlo urazit, ale nějak jsem to nenašla. Našla jsem akorát to, že jsem psala, že jste fajn holky i když v ČR bychom kvůli odlišným zájmům a tak kámošky nebyly. Tohle je to, co tě tak urazilo?</em><br /><em>Nevím o tom, že by jsi s náma byla v autě, když jsem Ditě vyprávěla o tom, jak jsme s Radkou jely koupit ty brusle, ale v tu chvíli jsme se bavily tuším o tom, jak se občas bez GPS můžeš pěkně zamotat a i když si myslíš, že víš kam jedeš, tak to nemusíš najít. A to jak jsme to hledaly jsem přihodila jako takovou "historku k dobru", co se mi stalo v nedávný době a bylo to docela vtipný. Jako nevím, co je v tomhle za pomluvu, neřekla jsem o Radce nic špatnýho, jenom co se nám přihodilo po tý cestě (kde jsme se mimochodem skoro celou cestu smály tomu, jak jsme to nemohly najít).</em><br /><em>Když jsem s jednou z vás, to se jako nesmím zmínit o tom, co jsem dělala s tou druhou jiný den, aby to náhodou nebylo pomlouvání? To mi z toho tvého psaní totiž vychází...</em><br /><em>K tvojí další otázce, která se týká Dity a benzínu. Kde proboha píšu, že mi překáží pro ní dojet a pak ji hodit zpátky? Píšu tam o tom, že se cítím trochu blbě kvůli benzínu, který neplatím. Proč jsem tedy Ditě řekla ne, když mi nabídla, že mi dá peníze na benzín? Když já sama na ten benzín nedávám ani cent, nebylo by krajně pokrytecký si ty peníze od ní vzít? Já si myslím, že bylo. Dál jsem tam psala, že na to, abychom se scházely v týdnu není čas, protože to vožení zabere dost času. Pokud by na to ten čas byl, tak by mi to vůči rodince už bylo blbý víc a pokusila bych se to s nima nějak dohodnout, že bych něco na benzín zaplatila. Toť vše. Vysvětli mi prosím, co je na tom tak špatnýho, protože já to prostě nechápu.</em><br /><em>Na to, že bych někdy měla uštěpačnou poznámku s tím autem si nevzpomínám, osvěžíš mi paměť a napíšeš mi, kdy jsem ti to řekla?</em><br /><em>Pořád nějak nechápu, proč jsi takhle naštvaná a co jsem ti to vlastně tak zlého provedla.</em><br /><em>Milča</em></div><div><br /></div><div>Jsem z toho nějaká zmatená, když jsem s jednou z holek, nesmím prohodit ani slovo o nikom z ostatních, protože by to bylo pomlouvání? Jinak si to vysvětlit neumím....</div><div>Proč poznámka, pronesená v humorném duchu (aneb pohádka o tom, jak jsme se "ztratily" a kroužily kolem bloku při hledání obchodu, o kterém jsme věděly, že tam je, ale prostě ho ne a ne najít), způsobí tolik nesnází?</div><div><br /></div><div>Po téhle výměně vzkazů jsem se pak ještě viděla s jednou z holek a ta mi řeka, že je to pravděpodobně způsobeno mým tónem hlasu, že kolikrát hodně věcí, které říkám ve srandě, může znít, jako že jsem naštvaná.</div><div>Jo, tohle je asi pravda, i když mi to ještě nikdy nikdo neřekl, a jakožto dost flegmatický člověk me fakt naštve máloco, na druhou ráda si i z vážnějších věcí dělám srandu (viz hledání obchodu, když kroužíte kolem bloku v odpolední zácpě a nemůžete najít to, co hledáte, tak většina lidí by byla naštvaná, já si z toho naopak začnu dělat srandu), ovšem velmi často u toho mám vážnou tvář, tak to může vypadat, jako že jsem naštvaná.</div><div>Ale to je fuk, dalo by tolik práce se zeptat, jestli jsem naštvaná, nebo jak myslím to co říkám?</div><div><br /></div><div>Podle toho, co bylo v tom vzkazu se o mě holky musely docela dlouho bavit, kdo se potom baví o ostatních za jejich zády? O tom, že mám blog věděla sice jen jedna z nich, a ani ta nevěděla adresu, to znamená, že to musely cíleně googlit,a le to je fuk, blog je v tom nevině, i když ještě přilil olej do ohně.</div><div>Stejně to ale vedlo k naprosté ztrátě jakékoliv chuti do psaní. Byla jsem z toho otrávená a popravdě naštvaná.</div><div>Potom jsem to ale hodila za hlavu, našla si jiné kamarády a jsem šťastná. Dokonce jsem i ráda, že už nemluvím tolik česky, ale mnohem víc anglicky a cítím, že se v té angličtině zlepšuju.</div><div><br /></div><div>Chápu, že jsem jiná, než holky, že mám úplně jinou prioritu zájmů a moc si neužívám chození po diskotékách, či klubech a že jsem pro spoustu lidí "ta divná". Ale stejně mě mrzí, jak se to mezi mnou a ostatními češkami vyvrbilo, i když si nejdem vědoma žádného pomlouvání, ani ničeho, čím bych si je mohla takhle znepřátelit.</div><div><br /></div><div>Když jsem tuhle story říkala mé milé Barunce z Anglie (tahle holčina mimochodem patří pezi těch pár lidí, které mohu hrdě nazývat svými přáteli), tak po zmínce o tom, že jsem prá drbna, tak se milá Barunka rozesmála a řekla, že to není možný... Že jsem vždycky naopak byla ta, co se do drbání moc nezapojoval, natož aby sám nějaké drby začínal.</div><div><br /></div><div>No, to už je jedno.</div><div><br /></div><div>Jinak k této větě " <em>A nebo jsi našla odpověď na tvou otázku, proč nemáš žádné přátele? Třeba začni u sebe dřív, než začneš psát a hodnotit druhé".</em> Bych ráda něco dodala...</div><div><br /></div><div>Uznávám, že chyba je i ve mě, nejsem člověk, který by byl přirozeně otevřený a "kámoškám" které zná chvilku svěřoval úplně všechno. Nejsem taková a nikdy ani nebudu, s mojí minulostí se tomu ani nedivím a respektuju, že to někomu může vadit. To je hlavní důvod toho, proč nemám moc kamarádů...</div><div>A věřte mi, že když píšu "kamarádi" a kamarádi, tak nemyslím totéž.</div><div>Pravých kamarádů mám jen pár, uznávám, ale jsou to lidé, za které bych dala ruku do ohně a kteří mě znají jako nikdo jiný. Jsou to lidé, kteří si zasloužili mojí důvěru a budou mít moji důvěru i podporu až do skonání světa.</div><div>Na druhou stranu jako "kamarády" většinou označuju lidi, se kterými se bavím, jsou fajn, chodím s nimi ven a tak, ale ještě prostě nemají moji plnou důvěru, abych jim řekla všechno a tak.</div><div><br /></div><div>Opravdových přátel tedy nemám moc, ale radši budu mít jen hrstku těch opravdových kamarýdů, než spousty "kamarádů". Doufám, že chápete, jak to myslím....</div><div>A na své přátele, tím myslím ty opravdové jsem hrdá a jsem pyšná na to, že je mohu nazývat svými přáteli.</div><div><br /></div><div>Juste, Baru, Jíťo, Ivčo a Jano, díky za to, že tu jste a že mě respěktujete takovou, jaká jsem....</div> http://aupair-usa.blog.cz/1204/lide-prichazeji-a-odchazeji http://aupair-usa.blog.cz/1204/lide-prichazeji-a-odchazeji Life in Houston (5) Fri, 20 Apr 2012 18:58:56 +0200 <div>Teď bych se s vámi chtěla podělit o svojí story s hledáním vhodné školy, abych si splnila povinné kredity (či hodiny, to je fuk) a taky trochu zanadávat na moji místní koordinátorku, která mi způsobila obrovské trable... No doblá, nadávat asi nebudu jen trošku, ale trošku víc, poněvadž jí teď nemůžu přijít na jméno, jak mě naštvala.</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>Tahle story začala prakticky už chvíli po mém příjezdu sem. Vím, že tu musím studovat,a le řekla jsem si, že když už do tý školy musím chodit, chci se tam taky naučit co nejvíc to jde.</div><div>Nejdřív jsem uvažovala o klasických ESL kurzech (pro neznalé, Angličtina pro cizince), ale pak jsem nad tím začala přemýšlet trochu víc. Koho v ESL kurzech potkám? Přistěhovalce z různých koutů světa, jejich angličtna může být klidně i mnohem horší než moje a horzí, že nachytám množství zlozvyků...</div><div>Ne, já jsem chtěla chodit do třídy, kde budu potkávat i američany, takže se mi ta jejich angličtina pořádně dostane do krve.</div><div>Rozhodla jsem se tedy, že bych mohla chodit na nějaký normální předmět, třeba historii, nebo tak něco. Měla jsem o tom rozhovor dokonce i s Arienne (to je ta moje koordinátorka), která mě v tom plně podporovala a slibovala dodat informace o univerzitách a cenách a tak. Že prý už spousta aupairek studovalo normální předmět a ne angličtinu.</div><div>I když pořád se mě tak trocu snažila nacpat na to ESL...tou dobou jsem tomu ještě nevěnovala pozornost, ale měla jsem...</div><div><br /></div><div>Povedená Arienne mi samozřejmě žádné informace neposkytla, tudíž jsem začala vyhledávat školy a tak sama. Bohužel pro mě, většina místních škol má tak "přehledné" webové stránky, že z toho vyčtete leda tak ho***. opět jsem tedy zkontaktovala Arienne a žádala o radu...</div><div>Na to mě bylo odpovězeno, ať si s tím ještě nedělám hlavu, že je ještě brzy (bylo před Vánoci), že školy ještě ani nemají zveřejněné kurzy na další semestr a stejně tam nikdo nic neví. Že tohle všechno se prý zveřejňuje a tak až v druhé půlce ledna. Že pak se mi ozve a že to spolu určitě nějak vymyslíme.</div><div>Pak přišly Vánoční prázdniny, výlet do Disney Worldu, Vánoce, Nový rok a tohle všechno, takže ani nebyl čas na nějaké další hledání a starosti se školou.</div><div><br /></div><div>Znovu jsem se o tuto problematiku začala zajímat až 8.1.2012, což se ukázalo jako osudová chyba.</div><div>Psala jsem Arienne několik emailů, které zůstaly bez odpovědi (hlavně že nám na orientation tvrdili, jak nám naše koordinátorka MUSÍ odpovědět na zavolání, nebo email do dvou pracovních dnů) a celkově se mnou nekomunikovala. Dokonce neproběhlo ani "pravidelné měsíční volání", má totiž za povinnost nám (aupairkám) každý měsíc zavolat a přeptat se, jestli je všechno OK. Já tu začínám pátý měsíc a tento telefonát jsem absolvovala zatím 2x, to by bylo k aktivitě místní koordinátorky... Evidentně jsem se zařadila k těm méně oblíbeným aupair v tomto clusteru (ne že by mě to překvapilo, to se mi stává vždycky :-D).</div><div><br /></div><div>Znnovu jsem tedy pročítala a prohledávala nepřehledné stránky místních škol a hledala a hledala. Pak jsem volala a volala, objížděla všechny školy, plánovala schůzky s counselory (lidi kteří mají na starosti přijímání nových studentů) a tak dále.</div><div>Ke svému velkému překvapení jsem se dozvěděla, že uzávěrky přihlášek skoro na všech školách proběhly 2.-5. ledna...</div><div>Psala jsem tedy další email Arienne, kde jsem jí oznámila, co se jako děje a zeptala se, proč mi tvrdila, že deadliny jsou až v druhé půli ledna, jestli by mi mohla poslat kde tu informaci sehnala. Email samozřejmě zůstal bez odpovědi, ne že bych po předešlých zkušenostech tedy čekala něco jiného.</div><div><br /></div><div>Nakonec jako jediná moje možnost zůstala místní Community College, na kterou se mi ze začátku pravda moc nechtělo, hlavně kvůli pověsti, které tu Community Colleges mají. Chtěla jsem prostě mít potvrzení ze školy, kterou bych se nemusela stydět napsat do životopisu, protože to má nějakou úrověň. To Community College bohužel nesplňuje. Ale tak co, pořád je to lepší než nic, že...</div><div><br /></div><div>Ale i na této škole existují uzávěrky, i když jsou trochu později, než na normálních školách.</div><div>S Radkou jsem si to obíhaly a zařizovaly všechno společně. Nejdříve registrace, pak test z angličtiny, pak vědomostní test (čtení, psaní, matematika), nad kterým se muselo docela přemýšlet (ta algebra mi chvílema dala zabrat, jak jsem to dlouho nepoužívala, tak ten mozek fungoval v tomto směru poněkud ztuha) a to vše proto, aby nám pak řekli, že si normální předmět stejně zapsat nemůžeme, jelikož jako mezinárodní studenti si musíme nejprve vzít nějaké přípravné kurzy... na to mám jedno slovo "SUPER"...</div><div>Ale mezi těmito povinnými věcmi byla i angličtina (gramatika a kompozice textu), což by mě vyhovovalo. Navíc ještě mi ta counselorka tvrdila, že tahle "přípravná" angličtina má mnohem lepší úrveň, než klasické ESL, na které jsem tu zatím slyšela jen nadávání.</div><div>Rozhodla jsem se tedy, že toto je lepší než nic a chtěla se na to zapsat. Jenže ouha, aby to ho nebylo málo, tak přišly ještě další komplikace.</div><div><br /></div><div>Když jsem si konečně chtěla zapsat vybrané kurzy, tak jsem přišla na to, že nemůžu, protože nemám potvrzné o očkování proti meningitidě (ani na ni očkovaná nejsem), které tu misí mít povinně všichni studenti.... Navíc deadline pro odevzdání toho potvrzení byl týden před tím, než jsem se to dozvěděla, takž nic no...</div><div><br /></div><div>Bylo mi opět tou counselorkou parazeno, že je možné mít tzv. second start, takže začínáte o měsíc později. To by mi tedy dalo čas si to očkování obstarat.</div><div>Ke své smůle (jako bych snad čekala něco jiného) jsem zjistila, že kurzy, které pro mě připadají v úvahu a jsou v pro mě přijatelný čas a zároveň umožňují odložený začátek jsou jen 2!! A v každém z nich už jen pár volných míst.</div><div>Než jsem obvolala nějaké kliniky a poptala se, jak to je s očkováním, tak milé kurzy už byly obsazené úplně (bavíme se tu o časovém horizontu cca 2 dny).</div><div>Pak jsem zjistila, že milé očkování by mě přišlo na 160 dolarů, což se mi za to taky 2x dávat nechtělo, navíc když ani nemám záruku, že se nějaké místo v kurzu uvolní.</div><div><br /></div><div>Napsala jsem tedy Arinne jak na tom s tou školou jsem, jen aby měla informace, odpověď už jsem ani neočekávala, věděla jsem, že stejně žádná nepřijde.</div><div><br /></div><div>Z čirého zoufalství jsem se začala opět zajímat o to slavné ESL, ale tam je to zabité úplně, jelikož na těch třech campusech, které mám v dojezdu do půl hodiny autem jsou ESL kurzy v mé úrovni jen večer od 19:00, což je mi tak trochu houby platné, když končím až kolem osmé. A ptát se Heidi aby mě 4x v týdnu pouštěla o hodinu a půl dřív?? Ne, dík, nejsem debil..</div><div><br /></div><div>Jsem tedy docela na mrtvém bodě a nevím moc kudy kam. Tento semestr tedy nestuduji, na letní semestr můžu rovnou zapomenout (která aupair může chodit do školy, když děti mají prázdniny?) a podzimní už nestíhám, jelikož můj rok tady končí 17.10. Takže co teď??</div><div><br /></div><div>Na nějakém blogu (tuším že u Evči od trojčátek) jsem četla, že byla na nějakém školícím výkendu, za který měla cca 3 kredity. To by pro mě teď vypadalo jako solidní možnost hodná k zamyšlení.</div><div>Začala jsem tedy pátrat po informacích, sama samozřejmě, to že bych napsala Arienne mě po předchozích zkušenostech už ani nenapadlo, stejně by to bylo jen mrhání časem.</div><div>Nic moc jsem nenašla, ani na stránkách AupairCare k tomu nic nemají (nebo jsem prostě jen slepá a nepotkala jsem to, i to se může stát).</div><div><br /></div><div>Potom přišel blesk z čistého nebe, zavolala mi Arienne!! Umíte si představit, jak mě to překvapilo? Poslední tlefon od ní jsem měla na začátku listopadu :-D</div><div>Takže jsem jí odkývala, že se tu mám fajn (což je pravda, fakt mám super host rodinu) a hned jsem využila příležitosti a zeptala jsem se jí, jestli něco o těchto víkendech neví. Ona odpověděla, že samozřejmě tyhle informace má a že mi je hned pošle emailem, abych se kdyžtak mohla rozhodnout kam bych chtěla jet. A zrovna mi řekla, že nějak na jaře je jeden z těch víkendů i tady v Texasu, konkrétně v Dallasu a že tam jede Ida, aupair z Německa, kterou jsem tu už jednou potkala, i když už je to tak dlouho, že si ani nepamatuju jak ta holka vypadá.</div><div><br /></div><div>Když jsem se pak večer (až jsem měla čas) podívala na email, tak moje překvapení ještě vzrostlo, jelikož jsem tam měla email od Arienne, což je po posledních třech měsících fakt překvapující.</div><div>Informace o víkendech tam sice byly, i když jen velice stručné, ale co hlavně, tak ty informace jsou z roku 2009!!! Ať žijou novinky, co?</div><div>Informace staré 3 roky mi fakt hodně pomůžou...</div><div><br /></div><div>Nevzdávám se a už jsem rozhodnutá, že na ten víkend v Dallasu bych teda jela, pokusím se tu Idu nějak zkontaktovat a vymámit nějaké informace od ní, tak mi držte palce aby se mi to povedlo a ubyla mi tahle starost.</div><div>Pokud bych totiž chtěla prodloužit a neměla splněné ty povinné kredity, tak by mi to asi nepovololi, protože jsem nesplnila všechny podmínky programu. To se mi riskovat nechce, protože se mi tu hodně líbí a zatím jsem předběžně rozhodnutá, že prodloužím, tak abych si nezavřela vrátka.</div> http://aupair-usa.blog.cz/1203/skola-leda-hovno http://aupair-usa.blog.cz/1203/skola-leda-hovno Life in Houston (4) Thu, 01 Mar 2012 21:09:47 +0100 <div>Moji milovaní host rodiče začali chodit na parenting class, což by se dalo přeložit jako kurzy rodičovství (jak je asi jasné z nadpisu :-D) a bylo mi řečeno, že by byli rádi, kdybych tam chodila taky, abychom používali stejné výchovné metody a tak.</div><div>Jelikož nemám co jiného na práci, tak jsem souhlasila. To jedno dopoledne týdně mě nezabije a nakonec by to mohlo být celkem fajn, tak proč ne, že. Navíc to za mě i platí a všechno.</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>Tímto pro mě tedy nastaly trochu změny v režimu. Pravoní doba ve středu se mi prodloužila a den se stal mnohem náročnějším, než tomu bylo předtím.</div><div>Po celém odpolední s dvojčaty a přivezení Adama se doma na chvíli mihnou Seth s Heidi (Seth většinou dělá večeři, když já jsem na cestě pro Adama) a skoro hned jak dorazím domů, tak oni odjíždějí. Tudíš jsem pak na všechny děti sama amusím je nakrmit (tedy ne doslova, ale musím je donutit něco sníst, často mají totiž tendenci si hrát a vstávat od stolu a tak a na to už večer prostě není čas), všechny vykoupat a uložit do postelí. Navíc středa je den, kdy Adam většinou nosí ze školy domácí ukol, takže po uspání dvojčat ještě dělám s Adamem úkoly.</div><div>Za tu dobu co tu jsem, jsem se znatelně zlepšíla ve čtení nahlas :-D Jak celkem často čtu dvojčatům pohádky, tak už v tom mám praxi :-D</div><div><br /></div><div>Já mám pak ten kurz ve čtvrtek ráno, takže odvezu dítka do školy, pak mám chviličku volno (ale to je akorát tak na snídani) a jedu na ten kurz, který trvá 2 a čtvrt hodiny.</div><div>Učí nás tam výchovnou metodu s názvem Love and Logic. Je to postavené na tom, že děti se musí učit ze zkušeností a má se jim nechat svoboda dělat svá vlastní rozhodnutí, i když mohou být špatná, protože potom s tím špatným rozhodnutím musí žít (když si i přes vaše doporučení dítě vezme tílko a pak mu je venku zima, je to jeho problém, atd.), z čehož se má poučít a příště se rozhodnout lépe.</div><div><br /></div><div>Některé ty principy mi přijdou jako celkem užitečné, ale někdy je to snůška keců, které by nefungovaly na žádné dítě co znám.</div><div>Ale každopádně je to celkem zajímavé a chodím tam ráda...</div><div><br /></div><div>Ze začátku se Heidi snažila zavést to co nás učí do praxe tady doma, tak jsem se přidala, aby to jako děti měly ze všech stran stejné a věděly co čekat, ale že by to nějak zázračně fungovalo, to tedy ne...</div><div>Asi tu máme nějaké divné děti, když na tu "zaručenou metodu" nějak nefungují :-D</div><div>Postupem času se Heidi na celou tu šasádu vykašlala a ty pricipy začala postupně přestávat používat (možná si to sama ani neuvědomuje, že to postupně opouští a vrací se ke svým stereotypům), čemuž jsem se já obratně přizpůsobila a taky jsem se vrátila ke svým zvykům, jak dítka umravnit, které mi na ty "moje" katastrofy fungůjí relativně dobře. Už jsem totiž přišla na to, co na každého jednoho z nich platí, tak to používám :-D</div><div><br /></div><div>Plus těchto kurzů je, že tam dostanu další možnost komunikovat s lidmi a obohatit se nevými anglickými slovíčky, se kterými bych se normálně nesetkala. Schází se tam celekm fajne parta rodičů, nikdo tam na nikoho nekouká zkrz prsty a všichni jsou prostě v pohodě.</div><div><br /></div><div>Některé ty metody, které nám tam představují jsou vyloženě dobré, myslím že mě to docela obohacuje a do budoucna mi to dává větší rozhled. Třeba až jednou budu mít své vlastní děti, tak jsem si jistá, že něco z těchto kurzů jistě budu používat, i když všechno jako ovce rozhodně ne. Mám svou vlastní hlavu, nechám se inspirovat, ale slepě následovat nebudu.</div> http://aupair-usa.blog.cz/1203/kurzy-rodicovstvi http://aupair-usa.blog.cz/1203/kurzy-rodicovstvi Life in Houston (4) Thu, 01 Mar 2012 19:56:53 +0100 <div>To, že už před mým příjezdem sem tu byla jedna holčina z ČR už víte, Janča mi ze začátku hodně pomohla, ještě před tím, než jsem vůbec odletěla.</div><div>Takže to jsme tu už byly dvě české holky. Dál tu je Pavel, klučina, který tu je na pracovní vízum, jakožto trenér gymnastiky, s ním jsem se bohužel viděla jen párkrát, moc s námi ven nechodí, ale tak co.</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>Po Vánocích dorazila Radka, další češka do party. Je to takové střeštěné mládě, ale moc milá holka. Stejně jako Jana, není to člověk, se kterým bych se v ČR přátelila. Prostě jsme každá úplně jiná, s jinými zájmy a tak. Navíc je jí chuděře jen 20, takže nikam se tu moc nedostane (hlavně v případě nočního života), ale tak to přežije...musí...</div><div>Radka bydlí jen kousek ode mě, takže se vídáme poměrně často. Bohužel nemá od rodiny k dispozici auto, tak se moc nikam nedostane a vždycky když chcem jít byť i jen na kafe, tak ji musím vyzvedávat a pak zase odvést domů, ale tak těch 10 minut autem mě nevytrhne :-D</div><div><br /></div><div>A konečně, jako zatím poslední posila z Česka nám před nedávnem dorazila Dita. Je jí už 26, takže jela na samotné věkové hranici a je dost šílená na to, aby se sem přijela starat o novorozený TROJČATA!! Chápete to?? To je neskutečně crazy, teda aspoň pro mě :-D</div><div>Ale v host rodině i s prací je spokojená, tak pohoda.</div><div>Bohužl bydlí až v Sugar Landu, což je od mého domu tak půl hodiny autem po dálnici, takže nic moc blízko, "díky" tomu se moc nevídáme, jen o víkendech.</div><div>Znovu je tu totiž problém s dopravou, Dita sice auto k dispozici má, ale může ho řídit až bude mít texaský řidičák (pravděpodobně kvůli pojištění), takže prozatím to děláme tak, že když se s holkama všechny scházíme (většinou o nedělním odpoledni), tak pro ni jedu a pak ji zase vezu domů. Docela je to časově náročné, půl hodiny pro ni jedu, pak jedem půl hodiny zase zpět do Houstonu a pak večer znovu.</div><div>Trochu se kvůli tomu sítím blbě, protože rodině neplatím benzín a tímhle docela dost projedu. Kdyby to byla jedna cesta, tak se asi cítím líp, ale 2 cesty tam a zpět za den jsou docela dost. I proto se nescházíme v týdnu, jednak na to není čas (kdyby se ona mohla přepravit k nám a zpět sama, tak by čas byl, ale s tím vožením prostě není) a druhak by mi to bylo už opravdu vůči rodině blbé.</div><div><br /></div><div>Dita je opět člověk, se kterým bych se v ČR asi nekamarádila. Opět je to moc fajn holka, ale s úplně jinými zajmy a tak než mám já, ale musím přiznat, že z té naší české party si s ní rozumím asi nejvíc.</div><div><br /></div><div>Sice je to moc fajn mít tady české kamarádky, se kterými můžete pokecat česky, ale na druhou stranu je to na prd, z hlediska angličtiny.</div><div>Od té doby, co se pravidelně scházím s nimi na sobě pozoruju stagnaci, co se zlepšování v jazyce týče, ale tak holt budu muset zabrat jinde.</div><div>Vzhledem k mojí celkem uzavřené povaze tu moc jiných kamarádek nemám. Nejen, že v mojí blízkosti vím jen o pár holkách, se kterým navíc taky toho nemám mco společného, ale ještě máme často úplně rozdílný pracovní hodiny, takže se nám rozchází hodiny volna. Když vá jedna volno, tak druhá pracuje a naopak.</div><div><br /></div><div>Jak už jsem řekla, s holkama se přes týden zas tak moc nesházíme, ale zato si relativně pravidelně držíme naši společnou neděli. Jelikož je neděle jediný den, když jsme všechny off, tak je to ideální příležitost si trochu povyrazit.</div><div>Většinou se scházíme brzy odpoledne, jdem na něco dobrého k jídlu a pak se řeší další program, jako shopping, kino, hospoda, ...</div><div>Pokecáme, trochu něco ponakoupíme, zdrbnem hostrodiny a dětičky a prostě si to užíváme a o to jde, ne?</div> http://aupair-usa.blog.cz/1203/ceska-parta-v-houtonu http://aupair-usa.blog.cz/1203/ceska-parta-v-houtonu Life in Houston (4) Thu, 01 Mar 2012 19:34:54 +0100 <div>ANO!!! JE TO TAK, MILČA JE ZPĚT!!!!</div><div><br /></div><div>Nepřehlídli jste se, opravdu je to nový článek a s ním i nové odhodlání k psaní a PRAVIDELNÉMU přidávání článků.</div><div>Jsem se dneska prostě probudila a když jsem koukla na blog a zjistila, že ho už čtvrt roku prachsprostě zanedbávám, tak jsem si řekla, že takhle teda ne a zčínáme znovu.</div><div>Původně jsem chtěla nejdříve doplnit resty, aby jste měli informace postupně, jak se vše dělo, ale to bych se k aktuálním věcem nedostala snad nikdy, takže najíždím na nový režim psaní.</div><div><br /></div><div>Dnešním dnem začínám psát nové články, aktuální, o tom co se právě teď děje, ale zároveď tu nechci nechat nezaznamenaný čtvrtrok svého života.</div><div>Udělala jsem si tedy plán, že minimálně jednou týdně napíšu článek o aktuálním dění a opět minimálně jednou týdně článek o dění minulém.</div><div><br /></div><div>Bude to asi drobet funny tu v březnu číst o Vánocích a tak, ale vy to snad přežijete :-)</div><div>Jsem si vědomá toho, že může nastat trochu zmatek s řazením článků, když budu psát na přeskáčku, proto si kdyžtak všímejte rubrik, ve kterých články jsou, ju?</div><div><br /></div><div>A moc moc prosím, komentujte!! Nemáte ani páru o tom, jak moc mi vaše komentáře pomáhají a dodávají novou a větší chuť do psaní! Takže je to i ve vašem vlastním zájmu :-D</div> http://aupair-usa.blog.cz/1203/zmrtvychvstani http://aupair-usa.blog.cz/1203/zmrtvychvstani O blogu Thu, 01 Mar 2012 19:15:15 +0100 <div>Jak mi bylo už několika lidmi řečeno, že čtení článků takhle s takovouhle prodlevou je vtipný, tak s tím musím chtě nechtě souhlasit. Neboť těprve teď pšu článek o Thanksgiving, který je na konci listopadu, a to nás ještě čekají články o Vánocích a oslavách Nového roku :-D</div><div>Dlouho jsem teď do psaní neměla moc chuť, ale ta se vrátila, tak se snažím dohnat co jde, tak snad se máte na co těšit :-D</div><div>A snad mi odmlku odpustíte....</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>Abych se tedy vrátila k oslavám Díkuvzdání...</div><div>Děti mají na telnhle svátek ve škole volno, takže to znamená mnohem více práce pro aupairku a měla jsem z toho ze začátku docela respekt.</div><div>Pak mi ale Heidi udělala neskutečnou radost tím, že na Thanksgiving se tradičně jezdí do Dallasu, do domu jejích rodičů, kde se na svátky schází celá rodina :-)</div><div>Docela se mi ulevilo, protože to pro mě znamenalo poznat něco nového, a taky mnohem méně práce a starostí, takže jsem rozhodně neprotestovala :-D</div><div><br /></div><div>Bylo mi oznámeno, že ve středu 23.11. dětem začínají prázdniny, a hned ten den brzy ráno je v plánu odjezd do Dallasu. Brzy ráno prý proto, že se Heidi nechce dostat do zácpy, tak že se raději vyjede dřív...</div><div>To bylo ještě víc super, neboť jsem tedy nemusela strávit celý den doma s děckama ani jeden den, to potěší :-)</div><div><br /></div><div>Bohužel jsme se nedomluvily na přesné hodině odjezdu, což později vyústilo v malé komplikace, ale k tomu se dostanu.</div><div>Když mi Heidi řekla, že pojedem brzo ráno, tak jsem si představovala, že pojedem tak nějak kolem 7-8 ráno. Nařídila jsem si tedy budíka na 6:00, jako každý den, v klidu si vstala, a když jsem byla v koupelně, tak ke mě do pokoje přišel Adam, že potřebují můj kufr, aby ho dali do auta...</div><div>To mě docela rychle probudilo :-D Jsem honem ještě kontrolovala hodiny, jestli jsem jako zaspala, nebo co se to děje, ale nezaspala jsem. Hodiny ukazovaly 6:05 :-D</div><div>Honem jsem tedy hodila na sebe nějaké oblečení, zazipla kufr a uháněla dolů ze schodů. Tam už byla Heidi s dětma a byli kompletně připravení k odchodu!! To mě teda pěkně profackovalo, protože já nebyla připravená ani omylem... Ještě jsem chtěla do kufru přidat pár věcí, vysprchovat se a tak...</div><div><br /></div><div>Hned jsem se Heidi omlouvala, že jsem nevěděla, že chce jet až takhle brzo (měla naplanovaný odjezd na šestou ranní), že jsem myslela, že pojedeme až později a že ještě nejsem tak zcela připravená.</div><div>Byla jsem z toho pěkně vyplesklá a přemýšlela jsem, jestli mi třeba v rozhovoru něco neuteklo, nebo tak, ale Heidi byla naprosto v pohodě. Řekla mi, že to je v poho, že si ani není jistá, že mi říkala čas, a že mi to měla pro jistotu napsat a ať si s tím nedělám starosti.</div><div>Seth potřeboval to dopoledne ještě pracovat, takže bylo rozhodnuto, že pojedu s ním, takže se všechno vyřešilo úplně v pohodě :-)</div><div>Když Seth viděl, jak jsem z toho vyplesknutá, tak mě ještě uklidňoval, ať si to tak neberu, že to je v poho, a že i on sám byl překvapenej, že Heidi vyjíždí až takhle brzo, že o tom neměl páru :-D To mě nečekaně fakt docela uklidnilo :-D</div><div>Ona Heidi velmi ráda a velmi často mění domluvený plány, tak se to částečně dalo i čekat. Si se Sethem vždycky děláme srandu, že večer se stvoří plán na následující den, ráno je ten plán úplně jiný a v průběhu dne ještě Heidi rozesílá smsky se změnama :-D</div><div><br /></div><div>Seth tedy ještě odcházel do práce a řekl mi, abych byla kolem jedné poledne až jedné ready. Odkývala jsem mu to, popřála mu hezký den a jak se za ním zaklaply dveře, tak jsem si šla ještě na 2.5 hodinky lehnout :-D</div><div>Po druhém, a teď už definitivním probuzení, jsem tedy provedla nezbytnou hygienu, dobalila si zavazadlo a tak a už mi nezbývalo nic jiného, než čekat na Setha. Ten se trochu zdržel, takže jsme z domu vyráželi až někdy po druhé.</div><div><br /></div><div>Dlouho jsme se potloukali po Houstonských dálnicích, neboť jsme se dostali do kolony hned jak jsme najeli na první dálnici. Seth se to snažil nějakým způsobem objet, a celkem se mu to i podařilo.</div><div>Jakmile jsme se dostali za město, tak to bylo v pohodě. Doprava sice hustá, ale plynulá, takže žádný velký zdržení se nekonalo.</div><div>Cestou ještě Seth musel částečně pracovat, takže zhruba hoďku a něco visel na telefonu a v mezičasech, kdy zrovna s nikým nemluvil (tozrovna někde vyzváněl telefon :-D) se mi omlouval, že nemá čas se se mnou bavit, ale mě to zas až tak nevadilo...</div><div>Když konečně definitivně odložil telefon, tak začala pravá zábava. Suprově jsme si pokecali, pak jsme si trávili čas posloucháním klasickýho rocku, kterej on má děsně rád, ale Heidi mu to v autě netrpí, tak využil toho, že já rockovou hudbu ráda :-D</div><div>Cestou jsme se zastavili na oběd v nějaké "sendvičárně" jménem Schlotzky's, že prý do tohodle řetězce chodil už coby malej kluk a nedal na to dopustit.</div><div>Jako vždy, když někam jdeme, jsem naprosto bezradně zírala na nabídku a neměla páru, co bych si mohla dát. Seth mě opět, jako ostatně vždycky, zachránil, a doporuči mi, co bych si měla objednat. Já, jako vždy, dala na jeho radu a nelitovala jsem... Na to, že je vegetarián, má neskutečně dobrý smysl na to, co mi bude chutnat a co pravděpodobně ne (samozřejmě i z masových pokrmů).</div><div>Když nám přinesli jídlo, zůstala jsem na to koukat v němém úžasu kombinovaném s šokem... jak se to proboha jí?? Bylo to tak neuvěřitelně vysoké, že bych si musela vykloubit čelisti jak had, abych to ukousla...</div><div>Nakonec jsem se s tím nějak poprala (i když jsem u toho vypadala jako ooobrovské prasátko, ale tak co...) a bylo to výbornééé <img src="http://admin.blog.cz/tiny_mce/plugins/emotions/img/smiley-tongue-out.gif" alt="S vyplazeným jazykem" title="S vyplazeným jazykem" /></div><div>Byl to jakože sendvič (ale obřích rozměrů), kde bylo uvnitř hafo šunky, zeleniny, sýra, dresingu a všecho možného a ten chleba byl navíc lehce osmažený a celé to bylo teplé. Fakt mi to chutnalo :-)</div><div><br /></div><div>Po dalším kole poslouchání rockových písniček a nějakém tančení a zpívání v autě jsme konečně kolem šesté dorazili na místo určení.</div><div>Seth mě varoval, že tam bude mrtě lidí, tak ať se na to připravím, ale to co mě čekalo jsem teda nečekala...</div><div><br /></div><div>Když jsme přijížděli k baráku, tak jsem si říkala, "jako teda nic moc, na to kolik tu má být lidí.." Před barákem sice stálo hromada aut, ale barák nevypadal, že je schopný pojmout víc jak 15 lidí.... velký omyl....</div><div><br /></div><div>Když jsem vlezla dovnitř, ak jsem nevěřila vlastním očím. Moje první reakce byla shodná s reakcí většiny společníků v mém milovaném seriálu Doctor Who, a to, "It's bigger on the inside!!"</div><div>Jako fakt, barák z venku nic moc, ale zevnitř jako fakt něco!! Ne že by to bylo nějak luxusně zařízený, to zas ne, i když to bylo hodně hezký a vkusný, ale ta velikost!!!</div><div>Normálně tam mají uvnitř v baráku bazén!! Odhadem tak 12x6 metrů a zhruba 2.5 metru hlubokej. Dokonce tam maj i skokanský prkno...jako fakt mzec!!</div><div>A dole ve "sklepě" (sklep to byl jen z jedný strany, neboť dům je postavený v kopci) byl další obývák (nemalý), "okno" do bazénu, kulečník, stolní fotbal, malá kuchyňka, koupelna a ještě k tomu 3, nebo 4 další ložnice.</div><div><br /></div><div>V domě bylo cca 38-40 lidí, ale při velikosti domu to bylo úplně v pohodě a po hlavě jsme si tam nešlapali.</div><div>Všichni mě přijali hrozně mile a byli na mě mooc hodní. Docela dost srandy jsme si užili při představování, přeci jen, oni se všichni znají, takže si museli zapamatovat jen jeno jméno, to moje, já na tom byla podstatně hůř.</div><div>Vtipné momenty byly, když už jsem těm, kteří se mi představovali skočila do řeči a pronesla, "nech mě hádat, jsi žena (dítě) Heidina bratra!" Jelikož má Heidi těch bratrů 6 a všichni tam byli s rodinou, tak jsem se nidky nezmýlila :-D Ale jména těch jejích bratrů fakt nepamatuju...na jistotu pamatuju 2, se dvouma si nejsem jistá a dva nepamatuju vůbec :-D</div><div>Po tom, co mi Heidi najednou představila asi 12 lidí ke mě přišla jedna z manželek jednoho z Heidiných bratrů a se smíchem mi řekla, "tak, teď, když to dokážeš zopakovat (ty jména měla na mysli), tak máš u mě 100 dolarů." :-D Jasně, že jsem ty jména dohromady nedala, ale byla sranda :-D</div><div><br /></div><div>Co pro mě bylo super bylo, že hodně z ěch bratrů má taky děti a dost z těch dětí je v podobným věku, jako "moje" děti, takže si krásně hráli spolu a já nemusela skoro nic dělat, nebo byli věkově blíž ke mně, takže jsem si měla i s kým pokecat, takže super.</div><div><br /></div><div>Kvůli vysoké obsazenosti domu jsem sdílela pokoj s Adamem a Claire. Já jsem okupovala postel a oni měli nafukovací postele na zemi (poprali se o to, kdo bude spát u okna a vyloženě se na spaní na zemi těšili :D), ale to mi vůbec nevadilo.</div><div><br /></div><div>Večer probíhal tak, že jsme si na etapy dali večeři (jakási masová směs, kterou jste si dali na takovou jakoby hamburgerovou housku) a pak se se sklenkou vína korzovalo a povídalo a bylo to moc fajn.</div><div><br /></div><div>Ráno jsem vstávala tak kolem osmé, když už děti začaly řádit jak černá ruka (ne ty naše, dvě ze tří ještě spaly :-D), tak mě to vykopalo z postele. A den se celý nesl ve stejném poklidu, jako včerejší večer. V domě bylo mnohem méně lidí (prakticky jen ti, kterí tam byli ubytovaní) a všechno bylo tak neskutečně pohodové!</div><div>Ráno byla snídaně (podávaná stylem "co si urveš, to máš") a celkově se ten den nesl v poklidných přípravách na večer, takže krocan v troubě (2 krocani popravdě, jeden normálně pečenej a druhej předuzenej), škrábání brambor na bramborovou kaši, chystání stolů (přeci jen, usadit 45 lidí není sranda) a prostírání a tak...</div><div>Pomáhala jsem kde jsem mohla, ale ne že bych musela, ale protože jsem chtěla pomoct. Taky bych se cítila blbě, kdyby kolem mě ostatní něco dělali a já seděla a nedělala nic. Děti nic moc nepotřebovaly, vystačily si samy a kupoodivu ani nikdo nepřišel k úrazu, takže pohoda.</div><div><br /></div><div>Pak po obědě jsme s Heidi jely na nákup (hlavně alkoholu :-D) a cestou jsme trochu bloudily, respektive jsme nemohly najít ten správný obchod. Ale bylo to super, protože jsme si v autě úplně nádherně popovídaly a stihly jsme probrat spoustu věcí a tak :-)</div><div>Nakonec jsme dojely ke kýženému obchodu, ale zjistily jsme, že je zavřeno, takže jsme jely do normálního supermarketu, koupily asi hektolitr vína a ještě další spoustu věcí a jely jsme zase zpátky.</div><div><br /></div><div>odpoledne proběhlo ve stejném pohodovém duchu jako dopoledne, jen s tím, že každou chvíli přicházeli další a další lidi. Většinu z nich jsem potkala předchozího veřera, takže už jsem si nepřipadala jako totální cizinec :-)</div><div>Jak se připozdívalo, tak už byl každý natěšený na večeři (a totálně hladový :-D) a s přibývajícími prázdnými flaškami od vína se atmosféra stávala čím dál tím uvolněnější...</div><div><br /></div><div>Když už konečně byla večeře, tak jeden ze dvou černých farářů (přátelé rodiny) pronesl modlitbu a konečně se začlo jíst.</div><div>Každý si šel do kuchyně nabrat, co chtěl, a že výběr byl požádný... 2 druhy krocana, šunka, 2 druhy braborové kaše, sladký brambory, mraky různých salátů, či zapékaných věcí (fakt nemám páru jak se to menuje), to tam bylo ve dvou modifikacích (jedna vegetariánská) a tak dále. Na desert byl výběr z pěti různých koláčů, dvou ovocných salátů a dvou druhů zmrzliny. Fakt jídla jak pro menší armádu :-D</div><div><br /></div><div><br /></div><div><br /></div><div><br /></div><div>Po večeři všichni pomohli sklidit ze stolu, napsaly se cedulky, za co je kdo vděčný (ty se nalepily na zrcadlo v hale) a pak se pokračovalo v zábavě. Společnost se rozptýlila po domě, kde se vytvořily různé skupinky, takže se tak různě korzovalo, povídalo a tak.</div><div><br /></div><div>Jak se krystalizovaly skupinky, tak jsem se dala do řeči s jedním z Heidiných synovců, a vydrželi jsm spolu povídat až skoro do půlnoci :-D Takže mi to dacela uteklo.</div><div>Jmenuje se Tim a je mu stejně jako mě, milej kluk, docela jsme si měli co říct.</div><div><br /></div><div>Druhej den po díkuvzdání byl ve znamení odjezdu, ale nejeli jsme hned domů.</div><div>Ráno bylo opět superpohodové, kdy se tak sedělo, popíjelo kafíčko, pojídaly koláče, koblihy a spousta jiných věcí a klábosilo se.</div><div>Pak jsme si sbalili věci, povlečení z postelí a ručnáky hodili do prádelny, naházeli věci do auta a byli jsme připravení jet...</div><div><br /></div><div>Heidi si vzala Sethovo auto a jela zpět domů do Houstonu (nabízela mi, že můžu jet s ní), a my ostatní jsme se vydali na farmu granpa Johna.</div><div>Farma byla cca hidinu a půl cesty....</div><div><br /></div><div>Těšila jsem se, že tam budou koně a tak, ale ono nic, akorát stádo krav... Ale ta jeho "chatka", kterou tam má, tak ta taky stála za to. Krásná veranda s posezením, a uvnitř "chatky" veliký prostor, kde se snoubil obývák s jídelnou a kuchyní (ale fakt vkusně udělané) a k tomu přiléhaly 4 ložnice se dvěma koupelnami (taková skromná chatička).</div><div>Strávli jsme tam příjemné odpoledne, narušené akorát lehkým obědem. Procházeli jsme se po okolí, jezdili na čtyřkolkách, jeli se podívat na čerstvě narozený telátko (pár hodin staré :-)) a tak.</div><div>Pak se ukuchtila a snědla večeře (hovězí pečeně se zeleninou, mňam!!), vykoupaly se děti a pak se vyráželo směr domov.</div><div>Sice mi původně bylo řečeno, že tam budeme spát a domů pojedem až v sobotu ráno, ale tak na průběžný změny plánů jsem si už zvykla :-D</div><div><br /></div><div>Děckám se v autě pustil film a pak postupně usnuly, takže pohoda.</div><div><br /></div><div>Domů jsme dorazili kolem půl jedenácté, přenosili jsme děti do postelí, vyložili auto a taky šli spát.</div><div>Pak, po těch skoroprázdninách, co jsem měla ty dva dyn v Dallasu mě čekal ještě volný víkend, takže to je úplný bájo :-)</div><div><br /></div><div>Takže tady máte vyčerpávající popis toho, jak jsem si užila Thanksgiving. Musím říct, že se mi to fakt líbilo, je to hezký, když se takhle sejde celá rodina (navíc když je takhle početná) a prožije společně nějaký svátek.</div><div>Rozhodně jsem si svoje první díkuvzdání užila :-)</div> http://aupair-usa.blog.cz/1202/thanksgiving-dikuvzdani http://aupair-usa.blog.cz/1202/thanksgiving-dikuvzdani Life in Houston (2) Thu, 02 Feb 2012 06:31:04 +0100 <div>Předposlední víkend v Listopadu se konalo něco, o čems e tady v rodině už dlooouho mluvilo. Víkendové campování se skautským oddílem, kam chodí Adam.</div><div><br /></div><div>Brali to tu docela jako "big deal" takže velký příprav, těšení se a tak.</div><div>Tahle rodina ještě nikdy nikde campovat nebyla, takže se kupovalo všechno vybavení, od stanu, spacáků a nafukovacích postelí, přes různé typy svítilen (měli jsme normální baterky a ještě čelovky), repelenty až po ešusy (naše staré komunistické jsou tedy mnohem praktičtější, ale to je jen takový malý postřeh :-D).</div><div>Samozřejmě se počítalo i se mnou, takže jsem obdržela vlastní nafukovací postel, spacák, baterku i ten ešus a nezbytnou rozkládací stoličku, a byla jsem ready :-D</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>Tenhle vílet jsem neměla povinný, bylo to o víkendu a bylo čistě na mě, jestli pojedu, nebo ne. Ale mě se jet docela chtělo, něco trochu vidět (vidina výletu do nějakého místního parku byla docela lákavá) a tak. A stejně jsem o tom víkendu neměla co dělat.</div><div><br /></div><div>Probíhalo to tak, že jsme se v sobotu ráno všichni nalodili do auta, řádně napěchovaného zavazadly, a vydali se vstříc dobrodružství, v podobě noci strávené v přírodě.</div><div>Děti byly hodně natěšené, ještě nikdy nic takového nezažily, tak to hrozně řešily a tak.</div><div>Cestou jsme se stavěli v takovém šíleně velkém obchodě, něco jako je naše Makro, jen o něco větší :-D A nakoupili proviant. Rodiče skautíků měli rozpis, kdo co má přivézt (my měli snídani, takže se nakupovaly nějaké cereálie a tak), takže to bylo poměrně hodně dobře zorganizované.</div><div><br /></div><div>Po nákupu jsme konečně mohli vyrazit na samotnou cestu. Jeli jsme cca hodinu a půl, možná 2 hodiny, než jsme dojeli ke kýženému parku. Cestou jsem dospěla k názoru, že tahle část Texasu je doopravdy hodně nudná. Je to placaté až to bolí, nikde nic zajímavého, všechny baráky skoro stejné, městečka se sobě podobají jako vejce vejci... Já věděla proč jsem sem na jih nechtěla...</div><div><br /></div><div>Po příjezdu do parku jsme našli náš campovací plac a jali se stavět stan. K mému zděšení jsme měli snad největší stan, ze všech cca 100 rodin, které tam byly.... Dokonce se to uvnitř dá rozdělit i na místnosti!! :-D</div><div><br /></div><div>K organizaci Skautů. Mají to tu rozdělené podle zvířat, to symbolizuje různé druhy skautů. Adam je tygří skaut. Každé "zvíře" má pak různé oddíly (tygři mají pack, nebo-li smečku) označené čísly a i tyhle oddíly mají pododdíly, takzvané DEN a číslo.</div><div>Adam je tygří skaut, patřící pod Pack 55 a DEN 1, to aby v tom nebyl bordel. A tenhle sraz byl vlastně pro celý Pack 55, takže tam bylo několik DENŮ.</div><div>Měli to poměrně hezky zorganizované, všechno bylo přehledné a tak. Každý DEN bydlel u sebe a společně si řešili stravování a tak, aby v tom nebyl bordel.</div><div><br /></div><div>Po postavení stanu, když už byli přítomní skoro všichni, se všichni sešli na takovém palouku, kde se vyvěsila národní vlajka, odříkala se přísaha (samozřejmě s rukou na srdci), potom skautská přísaha a bylo ještě nějaké povídání a tom shromáždění.</div><div><br /></div><div>Netrvalo to dlouho, takže pohoda. Potom jsme se všichni šli projít k nedalekému jezeru, dominantou toho parku.</div><div>Je to takové vcelku zvláštní jezero, je to totiž z většiny vyschlé, takže jsete po vyplahlé písečné "pláži", kde je voda skoro v nedohlednu, a na zemi nacházítě poůstatky, po dávné přítomnosti vody. Je tam obrovské množství mušlí (a ne maličkých, průměrná velikost byla jako moje ruka, měřeno od zápěstí po špičky prstů), různé pozůstatky dávno rozpadlých lodí a tak. Působí to fakt zajímavě...</div><div>Když se přibližujete k jezeru, tak písek pozvolna přechází ve vyprahlou rozpraskanou zeminu. Tam si člověk musí fakt dávat bacha, kam šlape, protože ty praskliny jsou celkem hluboké a široké, a zůstávající hliněné "věže" po jejichž vrcholcích kráčíte, mohou být někdy velmi nestabilní. Chlze po tomhle terénu dá pěkně zabrat vašim kotníkům...</div><div><br /></div><div>A ještě blíže k jezeru terén začíná mírně vlhnout. Jak je to až skoro u jezera vám nepovím, neb to k tou jezeru bylo tak daleko, že jsem tam fakt nedošla :-D</div><div><br /></div><div>Odpoledne jsem trávila sledováním hrajících si dětí, pojídáním preclíků, které jsme si namáčeli do humusu, povídáním s ostatními rodiči a prakticky nicneděláním.</div><div>Překvapila mě ta šílená americká vybavenost úplně na všechno. Všichni tam měli vlastní rozkládací stoličku (včetně mě), každá rodina měla lednici, výjimkou nebyly ani notebooky a další elektronická zařízení a tak.</div><div><br /></div><div>Večeře se se konala tak, že se k sobě postavilo několik stolů, dal se tam gril a stolování mohlo začít. Výběr byl tuší ze 3 jídel. Někdo přivezl kotel omáčky a k tomu se tam dovažily špagety, pak se na grilu dělaly hamburgery a ještě tam bylo něco, ale to už si nevybavuju, co bylo. Jako desert byl výběr asi z 5 různých druhů koláčů (jak každý něco dovezl) aještě tam byl bohatý výběr ovoce. S tím, že snad každý dovezl nějaké pití (ať už vodu, nebo různé limonády v pleškách), tak se to tam tak nějak sdílelo, bez ohledu na to, komu to patří.</div><div><br /></div><div>Po večeři už se pomalu začínalo stmívat, tak jsme se začali připravovat na táborák. Na ten jsem se docela těšila, na to, že se bude sedět u ohýnku, připravovat s'mor (sušenka, čokoláda, marshmallow a opět sušenka) a tak, ale to jsem se tedy docela spletla...</div><div><br /></div><div>Žádný oheň se nekonal (kvůli dlouhodobému suchu platil zákaz rozdělávání ohně), místo toho tam byl udělaný takový půlkruh z rozsvícených světel.</div><div>Byly nějaké motivační proslovy, opět se recitovala přísaha (toho já se nezůčastním, věrnost vlajce Spojených států a republice, kterou představuje fakt přísahat nebudu, takže jsem tam jen tak mlčky stála, ze slušnosti, ale abych si dala ruku na srdce, to mě ani nenapadlo), následovaly skautské proslovy, přísahy, pravidla a tak a následovalo zpívání písniček.</div><div>Pak tam měly DENy různá představení, každý DEN si měl něco připravit, tak to byla prsotě jako taková přehlídka. Vždycky nastoupil celý DEN, vyvolaly se jména všech dětí, které jednotlivě předstupovaly před hlavního vedoucího, a dostali takovou "nášivku", kterou měli však na uniformě připnutou vzhůru nohama a až po tom, co udělají nějaký dobrý skutek, tak si ji mohou dát do správné polohy. Potom následovalo takové malé vystoupení, které si DEN připravil, ve spolupráci s DENovými vedoucími.</div><div>Děti to měly docela hezké, na to, že na přípravu tohoto "představení" měly vlastně jenom pár hodin odpoledne, to bylo fakt hezké. Chvílemi sice dost rozpačité, jak se děti stydí, zejména když měly mluvit do mikrofonu a tak, ale stejně se mi to líbilo. Některé z těch vystoupení měly fakt dobrý nápad a byly zábavné, některé byly nudné, ale tak nemůže být všechno perfektní, že...</div><div><br /></div><div>Celý večer jsme měli docela dost problémů s uhlídáním všech dětí. Adam byl dost samostatný, různě s kamarády a tak, to nebyl problém. Claire se pořád držela v blízkosti někoho z rodičů, nebo u mě, ale problém byl s Johnem, nečekaně...</div><div>On je schopný se prostě sebrat a odejít si kam se mu zlíbí a je mu úplně putna, že to tam je velké jak kráva a ještě k tomu je tma, hlavně že od se baví. Takže jsme měli plné ruce práce s hlídáním Johna. Fakt stačilo se na 10 sekund otočit, a už byl někde v nedohlednu. Heidi z toho šílela, Seth to bral v poklidu. On je John takový docela samorost, že odloučení přežije, nic se mu nestane a i se vrátí...časem, když ho přestaně bavit to, co zrovna dělá... :-D</div><div><br /></div><div>Po představení jednotlivých DENů bylo vítání nových členů, loučení s členy odcházejícími, kteří již odrostli tomuto typu oddílu a šlo se spát.</div><div><br /></div><div>Ráno se "díky" dětem vstávalo docea brzo, takže po provedení nezbytné hygieny v polních podmínkách se začaly hned balit věci a chystat se k odjezdu.</div><div>Když se úplně rozednělo a podle venkovního ruchu bylo jasné, že vzhůru už jsou všechny děti, se vyrazilo na snídani.</div><div>Ta se podávala podobným stylem jako večeře. na výběr byly 3 ruhy cereálií, 2 druhy mléka, pomerančový džus, pak tam byly míchaná vejce podávaná zabalená v tortile (meli 2 verze, jedna byla jen míchaná vejce se sýrem v tortile, a druhá byla obohacená ještě slaninou) a opět tam bylo ještě něco, co už si nevybavím. Snídaně každopádně byla výborná...</div><div>Po snídani následovalo postupné dobalování věcí, poslední výlet k "jezeru", klábosení s ostatními rodiči a tak a kolem 10:30 ráno jsme se vydai na spáteční cestu.</div><div><br /></div><div>Před cestou zpět John opět chytil jeden ze svých hysteráků, tentokrát spouštěčem bylo tom, že Adam s Claire někde od někoho dostali malé plechovky Fanty a JOhn žádnou neměl. Když mu Seth chtěl dát svoji, tak začal řvát ještě víc, že chce svoji vlastní, a že ji chce teď hned a tak...prostě "pohodička". Prořval půlku cesty v autě...fakt šílený.</div><div><br /></div><div>Ale nakonec se uklidnil a zbytek cesty proběhl v pohodě, i oběd u MCDonalds a návrat domů už byl v klidu.</div><div>Hned jak jsem jim pomohla vynosti věci z auta jsem se zavřela k sobě do pokoje a relaxovala. Nějak jsem otho měla všecho dost, toho jak jsem byla prostě pořád s nima, pořádně jsem nevěděla co tam mám dělat a tak, tak jsem prostě od rodiny potřebovala na chvilku "oraz".</div><div><br /></div><div>Pro ty, co se diví, že jsme v listopadu jeli pod stan, tak musím upozornit, že celou dobu se teploty pohybovaly v rozmezí 20-30°C (těch 20°C bylo v noci), takže zimou jsme fakt netrpěli :-D</div><div>Docela se mi to líbilo, i když to pro mě bylo docela únavné, ale podruhé už se toho asi účastnit nebudu... až takový nadšenec nejsem :-D</div><div><br /></div><div>Fotky klasicky najdete v galerii na rajčeti, odkaz by jste měli vidět v liště pod mottem ;-)</div> http://aupair-usa.blog.cz/1201/boy-scouts-camp-out http://aupair-usa.blog.cz/1201/boy-scouts-camp-out Life in Houston (1) Mon, 30 Jan 2012 08:25:51 +0100 <div>Po víkendu, kdy jsme oslavili Adamovy narozky jsem měla v plánu konečně získat SSN, abych si mohla otevřít účet v bance a tak.</div><div><br /></div><div>Se sethem jsme byli domluvení, že tam pojede se mnou, a se vším mi pomůže, za což jsem byla hodně vděčná, protože pořád si v angličtině nevěřím tolik, abych si troufla tohle všechno vyřizovat sama. A můžu říct, že je štěstí, že tam se mnou byl....</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>Ráno jsme odvezli děti do školy a hned jsme jeli na úřad. Je to poměrně daleko, skoro až v centru, tak chvíli trvalo, než jsme se tam dostali.</div><div>K budově jsme dojeli ještě před oficiálním otevřením, ale venku už i tak byla fronta čítající cca 30 lidí... to mě celkem vyděsilo... Kdyby to někoho zajímalo, tak bílých v té frontě bylo asi 5 (i se mnou s Sethem).</div><div><br /></div><div>Postavili jsme se tedy do fronty a asi po 10 minutách konečně otevřeli budovu. Tam jak jsme byli ve frontě, tak nás posadili do židlí (aby se neporušilo pořadí), rozdali čísla a dali unstrukce, jak se tam chovat a nechovat. Z těch instrukcí skoro nic nevím, protože to povídal takový obrovský tlustý černoch, u kterého jsem polovinu času přemýšlela, jestli vůbec mluví anglicky a druhou polovinu času se snažila dekódovat, do co vlastně říká...neúspěšně...</div><div><br /></div><div>Při čekání na vyvolání mého čísla jsem si stihla vyplnit žádost (se Sethovou pomocí, s pár věcmi jsem si moc nevěděla rady) a přečíst 4 kapitoly v knížce.</div><div>Po cca 45 minutách nás konečně zavolali k okénku, kde byl nějaký chlapík, zřejmě Indického původu, který si ode mě převzal žádost, kouknul mi na pas a do počítače zadal moje jméno s tím, že máme počkat, dokud nás nezavolají k dalšímu pokénku.... Což znamenalo dalších cca 30 minut čekání.</div><div>Po zavolání jsme se přesunuli k okénku, kde seděla další tlustá černoška, které jsem opět měla problém rozumět (ti černoši fakt mluví nějak divně!!). Okopírovala si můj pas, vízum a DC formulář, zeptala se na pár otázek a pak mě pořádala od dopis od agentury... ???</div><div>Já žádný dopis od agentury pro tenhle úřad neobdržela!!! Tak baba začala mlet něco o tom, že aupairky vždycky nosí nějaký doporučující dopis, či co, a že neví, jestli mi to bez toho může schválit a tak. Seth se jí to snažil nějak vysvětlit a docela tams ní odborně diskutoval (no jo, právník se nezapře :-D). Nakonec se musela jít někam ještě zeptat a ještě někam volala, než mi žekla, že to teda jako mám schválený a že do 10 pracovních dní bych měla obdržet mé SSN.</div><div>Celou dobu se u toho tvářila, jako že ji šíleně obtěžujem a když musela rozhýbat svoje mozkový buňky a poradit si s něčím nečekaným (chybějící dopis), tak tím jsem ji otrávila asi úplně. Fak příjemná poránu, teda...</div><div><br /></div><div>Ale tak zdárně jsme to zvládli, dojeli jsme dom, Seth šel do práce a já zas měla až do odpoledne volno.</div><div>Nakonec jsem na tom úřadě nestrávila nějaký šílený množství času, ale vím, že lidi, kteří tam nejdou hned ráno, ale až třeba kolem 11 dopoledne, tak že ti tam zkysnou klidně na 3 hodiny, takže v tomhle ohledu jsem to měla vyřízené i celkem zyche, za necelou hodinku a půl už jsme odjížděli a to počítám i to čekání na otevření úřadu.</div><div><br /></div><div>Úředníci tam byli teda příjemní skoro jako ti naši (i když je tady normálně každý docela milý a takový "friendly", tak na úřadech to zjevně neplatí :-D), ale všechno porběhlo relaivně bez problémů. SSN mám a to je důležité.</div><div>Kartička s číslem mi přišla cca za 12 dní, takže tohle taky fungovalo v pohodě :-)</div> http://aupair-usa.blog.cz/1201/social-security-number http://aupair-usa.blog.cz/1201/social-security-number Life in Houston (1) Mon, 30 Jan 2012 07:30:37 +0100 <div>Jelikož měl Adam den po mém příjezdu narozeniny, ale ještě neměl pořádnou oslavu, tak se rodiče rozhodli, že mu uspořádají párty (ta byla v plánu tak jako tak).</div><hr /><div><br /></div><div>Adam ale překvapil a řekl, že žádnou představu o párty nemá, a že se chce nechat překvapit :-D On je takový človíček, který má rád všechno do puntíku naplánované a jakákoliv změna plánu ho hodně rozhodí, tak od něja přání "tajné" párty vyvolalo docela údiv.</div><div><br /></div><div>Seth s Heidi se rozhodli tuhle párty uspořádat v centru pro indoor fotbal, kde jsou přímo na dětské párty zařízení. Zařídí občerstvení v podobě nápojů a dodají člověka, který se dětem postará o program (hraní fotbalu, amerického fotbalu, nebo jiné míčové hry).</div><div><br /></div><div>Pozvaní byli kluci z Adamova skautského oddílu a nějací kamarádi ze školy, celkem to bylo asi 20 dětí (jen tak odhadem, nepočítala jsem to).</div><div>Jako obřerstvení byla pizza a pak dort (mimochodem tak šíleně přeslazený, že je mi z toho špatně ještě teď).</div><div><br /></div><div>Se Sethem a dvojčaty jsme tam jeli trochu dřív a cestou jsme vyzvedávali i dort. V té hale už to bylo vše přichystané, jako stoly, balónková výzdoba a tak, my jsme dodali papírové talíře, ubrousky, vidličky a tak. Přichystali jsme transparent, na zvláštní stůl jsme položili obří papír s nápisem "Happy Birthday", kam se každé příchozí dítko podepsalo a napsalo nějaké věnování Adamovi a na stole se taky kupily dárky.</div><div><br /></div><div>Chvíli po tom, co jsme dokončili všechny přípravy, se začaly sjíždět hosté, tak jsem opět poznala spoustu nových lidí (ne že bych si je pamatovala...).</div><div><br /></div><div>Heidi měli se Sethem domluveno, že když se ona s Adamem bude blížit k hale, že mu dá vědět přes telefon, aby to Adam měl fakt jako překvápko.</div><div>Když toto znamení přišlo, tak jsme rychle zorganizovali děti, nachystali transparent a v tichosti čekali až se otevřou dveře, abychom všichni najednou zařvali "PŘEKVAPENÍ!!!!" A že Adam překvapený byl, bylo na něm fakt vidět, že to vůbec nečekal, takže se to vydařilo :-D</div><div><br /></div><div>Zbytek oslavy probíhal tak, že děti střídavě hrály forbal, cpaly se pizzou a pak dortem a pak se rozjely zpět ke svým domovům.</div><div>Já jsem se tam většinu času relativně nudila. Nejen, že jsem tam fakt neměla co dělat, ale jak jsem tam skoro nikoho neznala, tak jsem se ani neměla s kým bavit. Většinu času tam, jsem strávila čtením knížky a pozorováním dětí, jak hrajou fotbal a prokládala jsem to chozením si pro pití a na záchod :-D</div><div><br /></div><div>Po skončení oslavy jsem to pomohla Sethovi sklidit, rozdala jsem dětem balónky z výzdoby a tak a jelo se domů.</div><div><br /></div><div>Musím říct, že tu hromadu dárků, co Adam dostal, bych vám přála vidět. Myslela jsem si, že to budou jen nějaké blbosti, ale popravdě když to pak postupně rozbaloval, tak se ukázalo, že to jsou poměrně hodně hezké dárky. Dostal třeba několik různých setl stavebnice LEGO, velké mechanické terénní auto a tak. Rozhodně to nebyly nějaké "shity", ale hezké hračky.</div><div><br /></div><div>Oslava to byla rozhodně hezká, všechny děti se to užily a byly spokojené a to je hlavní, ne? Prostě to byla taková ta skoro typická americká dětská narozeninová párty, jako je ve filmech :-D</div> http://aupair-usa.blog.cz/1201/susprise http://aupair-usa.blog.cz/1201/susprise Life in Houston (1) Mon, 30 Jan 2012 07:12:22 +0100 <div>Po čtrnácti dnech v USA přišla řada na moji úpvní účast na Cluster meetingu, který se tentokráte konal v centrále NASA nedaleko Houstonu.</div><div>Už od té doby, co jsem věděla, že jedu do Houstonu, mě vždy a všude pronásledovala věta, "Houstone, máme problém..." To tedy hlavně "díky" originalitě mých přátel a známých, nejdřív je to vtipný, ale když vám totéž řekne už 20. člověk, tak to ten vtip začne najednou postrádat....</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>No, jelikož jsem byla v USA zatím velice krátce, v době trvání toho meetingu, ještě jsem ani pořádně neřídila a Vesmírné centrum je od místa mého bydliště vzdálené asi hodinku jízdy po dálnici, tak jsem musela nějak pořešit odvoz.</div><div>Jana se meetingu neúčastnila, ne že by nechtěla, ale zrovna procházela rematch, tak na to neměla čas a ani myšlenky.</div><div>Řekla jsem tedy své host rodince, jestli by nechtěli jet taky (v emailu s pozvánkou bylo, že hosto rodiny jsou víc než vítány, tak proč ne...) a oni se pro to nadchli a že pojedou moc rádi.</div><div><br /></div><div>Meeting byl v neděli, takže jsme si udělali takový rodinný výlet. Cca v 11 jsme odjížděli z baráku, abychom tam na tu dvanáctou byli a děti byli v autě celkem v pohodě, čekala jsem to horší.</div><div>Jaké bylo naše překvapení, když jsme tam dojeli, a žádné aupairky, ani Arienne, tak jsme nějakou dobu čekali před NASA, než dorazí zbytek. Děti se pomalu začínaly nudit, tak to nebylo zrovna příjemný. Arienne s dalšíma holkama se objevila až těsně před dvanáctou, ale ještě se pořád nešlo dovnitč, neboť se čekalo na nějaký holky, který jsou na cestě z Galvestonu. Čekalo se poměrně dlouho a když to skoro po půl hodině přestalo bavit i Arienne, tak se konečně šlo dovnitř. První co se šlo dělat, byla společná fotka a pak se všichni hromadně vydali na oběd, jelikož jsme se do budovy dostali o hodinu později, než bylo v plánu, tak všichni měli hlad.</div><div><br /></div><div>Během toho focení a tak jsem se vzdálila od host rodiny, takže jsem je nikde neviděla, šla jsem tedy s ostatníma holkama do "food area" na něco dobrýho. Po dlouhým přemýšlení jsem si dala nějaký salát s kuřecím masem, byl vynikající a bylo toho tolik, že jeden neměl šanci to sníst, i když já dokážu sníst opravdu hodně...taky je to vidět...</div><div><br /></div><div>Během toho, co jsme jedli, se přišla najíst i moje rodinka, takže jsme se takhle hezky našli. Pak jsme plánovali, co dělat a tak, ono je to tam dost velký a možností je hodně. Musím podotknout, že jsem neviděla všechno, co jsem vidět chtěla, ale to je jedno... třeba se mi to někdy podaří napravit.</div><div><br /></div><div>Nakonec jsme se dohodli, že pojedeme na vyhlídkovou jízdu "vláčkem", kde vás to zaveze na různá důležitá místa po areálu NASA a máte to s výkladem a prohlídkou.</div><div>Na tuhle jízdu se mnou chtěla jít akorát Heidi a donutila jít Adama i Claire, ti z toho popravdě moc nadšení nebyli.</div><div>Bohužel na to byla docela fronta, takže jsme skoro hodinu čekali ve frontě, ale tak dočkali jsme se...nakonec.</div><div>Cestou k "vláčku" byla normálně kontrola skoro jak na letišti, kdy jste museli projít rámem, kabelku předložit ke kontrole a tak, docela mazec :-D</div><div>Šťastně jsme se nalodili a vyhlídková jízda mohla začít.</div><div><br /></div><div>Projížděli jsme různě kolem hangárů a tak, pak se projelo kolem modelů (v životní velikosti) různých raket a první zastávka byla v Mission Control Center. Tam nás dovedli do patra, kde byla udělaná jakoby vyhlídka na kontrolní místnost, ze které se řídí lety do vesmíru. Bohužel jsme se pak dozvěděli, že to není aktuální místnost, že tuhle již nepoužívají (mají modernější) a tak ji přestěhovali a zpřístupnili turistům.</div><div>Dostalo se nám i zajímavého výkladu o historii kontolních místností, jak to funguje, jak se řídí život na kosmické stanici ISS a tak, bylo to poměrně zajímavé a k mému nesmírnému štěstí slečna, co nás tamtudy prováděla měla velmi příjemný přízvuk, a rozuměla jsem jí tedy skoro všechno....to fakt potěší :-)</div><div><br /></div><div>Další zastávka byla na expozici vývoje. Tam jsou k vidění různé komponenty mezinárodní vesmírné stanice ISS (samozřejmě jen repliky), ale je super to vidět v životní velikosti, člověk si neumí představit, jak veliké to je.</div><div>Byla tam i teplika raketoplánu a tak. Opět to vše bylo doplněno zajímavým a srozumitelným výkladem.</div><div>Co byla nevýhoda je to, že všechno bylo za sklem, tudíž se neskutečně špatně fotilo. Proto je většina fotek rozmazaná, ale tak alespoň něco je vidět, i když trochu mázlé :-D</div><div><br /></div><div>Cestou k další zastávce jsme potkali volně pobíhající srnky a srnce, což mě docela pobavilo. Je pravda, že životního prostoru tam mají dost a dost. Ten areál je opravdu neskutečně veliký...</div><div><br /></div><div>Třetí a poslední zastávkou byla expozice raket, kolem které jsme na začátku jeli. Jsou u toho popisky, ako co je to za raketu, k jakému účelu sloužila, kdy byla vyvinuta a jak použia a tak. Pro mě to bylo hodně zajímavé.</div><div>U těchto raket byl i hangár, kde byla raketa, která vynáší kosmické lodě do vesmíru (samozřejmě maketa, ale pro představu té velikosti a mohutnosti to více než stačilo). Řeknu vám, že je to neskutečný kolos!!! Je to fakt obrovské, nikdy jsem si neuměla ani představit, jak děsně veliké to je.</div><div>Z fotek je ta velikost trochu patrná, ale naživo je to mnohem působivějš.</div><div>Na stenásh toho hangáru vysely nástěnky, které mapovaly vývoj technologie a dějiny dobívání vesmiru. ŠKoda, že tam nebylo více času, ráda bych si všechny ty cedule přečetla, ale bohužel, ten čas na to nebyl, tak jsem jen tak zběžně pročetla akorát ty nejprofláklejší, jako Apollo 11, Apollo 13, a další.</div><div>Pak už jsme se jen naskládali do vláčku, který nás dovezl zpět do hlavní budovy.</div><div>Tam jsme našli zbytek rodiny, děti si ještě chvíly pohrály v "play area", my dospělí jsme se na chvíli zasekli u hlavolamů a kolem 17:30 jsme se začali sbírat k odchodu, jelikož děti začínaly být unavené a taky bylo třeba se dostat domů včas, abychom včas strčili děti do postele (nevýhoda toho, že to bylo pořádáno v neděli).</div><div><br /></div><div>Všem se výlet moc líbil a byli rádi, že jsem to navrhla, abychm jeli všichni, což mě docela potěšilo.</div><div><br /></div><div>Potkala jsem tam spoustu aupairek, ale nijak jsem si s nikým vyloženě do oka nepadla. Nebylo to, jako v Anglii s Bárou, se kterou jsme si padly do oka hned na první pohled a prostě jsme si skvěle rozuměly, a pořád rozumíme.</div><div>Jméno většiny těch holek už jsem stihla zapomenout a nějak mi to nevadí. Nemám potřebu se s nimi nějak stýkat, mám pocit, že bych si s nimi stejně nerozuměla. Je tu hodně Brazilek a celkově holek z Jižní Ameriky a ty jsou ode mě prostě hodně rozdílné, mají jiný temperament a mentalitu a prostě s s nimi nemám moc co říct.</div><div>Doufám, že dobré kamarády potkám jinde, než mezi aupairkami.</div><div><br /></div><div>Tak to by byl můj první cluster meeting, nakonec to nebylo tak špatné, jak jsem se obávala :-D</div><div><br /></div><div>Fotky najdete na rajčeti, ale to asi už víte :-)</div> http://aupair-usa.blog.cz/1201/nasa http://aupair-usa.blog.cz/1201/nasa Life in Houston (1) Mon, 30 Jan 2012 06:52:43 +0100 <div>Vím, že v době zveřejnění tohodle článku už je Halloween dávno pasé, ale stejně ho sem hodím, i když není nijak dlouhý. Dokonce jsem k němu už ani moc nedodávala, jsem ho mohla zveřejnit rovnou, když jsem ho psala, ale tak co už....</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>Ihned jak jsem přijela, tak jsem zaregistrovala, že většina lidí tu Halloween docela dost prožívá, všude výzdoba a tak.</div><div>Docela se mi to líbí, ty dekorace jsou hodně dobré a nápadité, teda aspoň některé. Jako jasně, najde se tu i hodně kýčů, ale ty hezké převažují. I když dost často je ta výzdoba na jedno brdo, tak se najdo ui perly :-)</div><div>Třeba mě překvapilo, jak oblíbeným výzdobmím prkem jsou tu pavouci. Ti tu jsou snad na každým třetím baráku, a když nejsou pavouci, tak aspoň umělý pavučiny.</div><div><br /></div><div>Třeba sousedi měli před barákem stromy obmotaný tou umělou pavučinou a v tý pavučině byly jakože "chycený" různý zvířátka, jako kočka, lasička, veverka a tak, to bylo hodně deobrý :-D</div><div>Na jednom baráku jsem dokonce viděla takovou výzdobu, který jsem se fakt sama lekla. Mají na vykýřích, co jsou na baráku pavouky, ale jaký!!! Normálně fakt vypadali jak živý přerostlý tarantule....FUJ!! Normálně jsem se musela zastavit, rozdýchat ten šok a říct si, "neblázni, dyk je to plastový!" Ale doopravdy vto vypadalo, jako že se každým okamžikem pohnou.... fakt maso!</div><div>Tuhle fakt děsivou výzdobu jsem viděla na jedné ze svých dlouhých procházek a neměla jsem s sebou foťák, což je věčná škoda. Potom, když jsem si to chtěla vyfotit, tak jsem to normálně už nenašla. :-(</div><div>Nebo tady je jeden barák (který už vyfocený samozřejmě mám), který vypadá jako "vybydlený",, se zatlučenými okny, dveře přelepený policejní páskou a tak a samozřejmě nezbytní pavouci. To vypadá fakt dobře.</div><div>Dýně všude (ať už vyřezané, nebo nevyřezané) snad ani nemá cenu zmiňovat...</div><div><br /></div><div>Jana byla pozvána na Halloweensou párty k někomu domů, a že prý si může přivést kámošky, tak mi řekla a byla bych blbá, kdybych to odmítla, ne??</div><div>Z mého skromného šatníku jsem vytvořila nějaký paskvil (kde jsem využila čertovské rohy, které mi zbyly po orientation), a čekala až mě vyzvedne Jana s Biancou (z Jihoafrický Republiky). Měly jsme přivézt něco alkoholického k pití, ale s tím to tu není tak jednoduché.. Alkohol se tu prodává akorát ve speciálních obchodech a v neděli večer už bylo všechno zavřené. V normálním obchodě tu nekoupíte nic silnějšího, než víno, nebo pivo. Nakonec jsme koupily nějaké víno a ještě něco, abychom nepřijely s prázdnou a pak jsme měly nějakou přípravu u Jany doma, kde se holky ještě převlékaly, líčily a tak a pak se mohlo vyrazit :-)</div><div><br /></div><div>Barák jsme zdárně našly a po menří "hádce" o to, kdo zazvoní jsme byly i vpuštěny dovnitř.</div><div>Jako když jsem viděla ty kostýmy, ve kterých tam jsou ostatní, tak mi bylo lehce trapně. Navíc jsem tam kromě Jany a Biancy neznala vůbec nikoho, tak to bylo takový rozpačitý. Představovali jsme se tam se spoustou lidí, jejich jména si nepamatuju ani náhodou a stejně je to jedno, nepředpokládám, že bych se s těma lidma někdy znovu potkala...</div><div><br /></div><div>Jelokož to byla neděle a my všechny musely druhý den pracovat, tak jsme se nemohly zdržet dlouho a Jana ani nemohla moc pít, když řídila. Navíc měla nějakou rozepři s Host matkou, tak z toho taky byla taková trochu špatná.</div><div><br /></div><div>Potom byl klid až do opravdového Halloween, kdy se děti převlékly do kostýmů a šlo se na "trick or treat". Seth uvařil pravé texasské chilli (2 druhy, normální a vegetariánské a oba mimochodem výýýborné!!) a na večeři k nám přišli nějací jejich známí s dvouma klukama, zhruba ve věku "mých" dvojčat. Snědla se véča, trochu se pokecalo, doupravily se kostýmy a hned posetmění se vyrazilo ven.</div><div>Venku už se to rojilo různými příšerkami, princeznami, vílami, superhrdiny, či různými druhy hmyzu a byl to docela bzukot. Moc hezký to bylo.</div><div>V některých barácích děti musely zvonit, či klepat, aby jim někdo otevřel, jinde majitelé seděli na křesílkách v předzahrádce, nebo když nebyli doma vůbec (jako my, když jsme všichni šli ven s dětma), tak nechali před dveřmi sladkosti v košíku s cedulkou, kolik kousků si může každé dítě vzít. A co mě fakt překvapilo, že si snad nikdo z dětí nevzal víc, než bylo "doporučené" množství. Tohle udělat v ČR, tak bych nechtěla vidět, jakby to dopadlo...</div><div>Prošli jsme několi nejbližších ulic a pak se vydali domů, kde jsem děti honem vykoupala a uloili jsme je do postele.</div><div><br /></div><div>Halloween se mi dost líbil, je to něco úplně jiného, než člověk zná z ČR, ale proto jsem taky přijela sem, ne? Abych poznala něco novýho :-)</div> http://aupair-usa.blog.cz/1112/halloween http://aupair-usa.blog.cz/1112/halloween Life in Houston (1) Sun, 18 Dec 2011 16:09:00 +0100 <div>Ještě nejsem v USA ani měsíc a už se řítím na další fotbalový zápas, tentokrát ale trochu jiné úrovně, než ten poslední....</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>Homecoming je tu docela "big deal", ve smyslu toho, že je hodně sportovních utkání, školy mají plesy a tak. Takže vééliký fotbalový zápas měla i Adamova škola. Chodí totiž na soukromou školu St. John's, která sdružuje všechny tři stupně amerického školství, což je Elementary school, Middle school a High school.</div><div>A právě studenti High school (výběrový fotbalový tým) hráli s konkurenční školou Kinkaid (skoro to samé, jako St. John's). Nutno dodat, že tyhle 2 školy tu jsou docela rivalové.</div><div><br /></div><div>Což nebylo zrovna hezké bylo to, že zrovna na sobotu, kdy se zápas konal se pokazilo počasí, a to tak že pořádně. Jako byla taková KOSA!!! Že by tomu jeden skoro nevěřil. Navíc celý dopoledne a část odpoledne propršelo, takže bylo i šedivo a zamračeno s větrem. Fakt paráda..</div><div><br /></div><div>Adamova škola to měla pojaté jako docela velkou akci. Hra se konala na stadionu Rice University, což je největší univerzita tady, takže ani stadion není žádněj drobek.</div><div>Před stadionem byly postavené velké pártystany, kde byly stoly s lavicemi, před těmi stany bylo několik stanovišť s občerstvením (měli pěkně hnusný hamburgery, ale docela dobrý grilovaný kuřecí prsa) a s nápoji (slazený a neslazený čaj, káva, limonáda, voda) a ještě tam rozdávali "pom-poms" (takový ty mávací třásně :-D a "drsný" nálepky na obličej (taky jsem jedny vyfasovala, i když relativně nedobrovolně).</div><div>Vše samozřejmě laděno do černo-červena, což jsou barvy St. John's.</div><div><br /></div><div>Po jídle Claire začala brečet, že jí je zima, a že chce domů, tak jsme s Claire a Heidi jely domů, aby se převlékla. Při té příležitosti jsem na sebe taky hodila nějaký svršek navíc, protože byla fakt kosa (pro představu, proti dni předtím bylo cca o 15°C méně). Dostlova jsem Claire donutila, aby si vzala rifle (jinak totiž nosí zásadně sukně, nebo šaty, rifle přímo nenávidí), mikinu a bundu a jelo se zpátky.</div><div>Mezi stany jsme našly "naše chlapy" a zas jsme se drželi relativně pohromadě.</div><div><br /></div><div>V mezičase, než jsme se přesouvali z parkoviště na stadion, jsem vyfasovala svoje 3 děti + jedno navíc a měla je nějakým způsobem zabavit....jako krizéééé!! Zbytek dospělých se věnoval kklebetění, zatímco já jsem naháněla děti a snažila se je udržet v bezpečný vzdálenosti od kaluží....marně...</div><div><br /></div><div>Když jsme se vrátili ke zbytku dospělých, tak díky Bohu nikdo moc nekomentoval Johnovu zablácenou vizáž :-D</div><div><br /></div><div>No, vydali jsme se tedy na stadion, kde jsme dlooouho chodili po lavicích, dokud Seth nezkonstatoval, odkud je nejlepší výhled a pak jsme se mohli usadit.</div><div>Diváctvo bylo stritně rozděleno, každý měl půl stadionu, takže polovina byla černo-červená a druhá půlka byla fialovo-bílá, což jsou barvy Kinkaid.</div><div><br /></div><div>Hra začala docela ve velkém stylu, i když roztleskávačky pořád nic moc...</div><div>Konal se velkolepý nástup obou družstev a začala hra....</div><div>Co vám mám povídat, hře jsem nerozuměla o nic víc, než posledně a výsledek hry je stejně vždycky stejný-spousta chlapů na jedný velký hromadě těl...</div><div>Ze Setha se vyklubal velký fotbalový fanda, opravdu si hru užíval :-D</div><div><br /></div><div>Já jsem se víc starala o děti, a že to nebylo jednoduchý. Nebyla jsem si vůbec jistá, co jim můžu dovolit, co ne, pořád jsem byla nervózní z toho, že je někde ztratím a tak, takže jsem si to zas tak moc neužívala. Po chvíli už jsem na to docela rezignovala a dokud jsem měla všechny v zorném poli, tak to bylo v pohodě. Přímo uprostřed hlediště byl takový jakoby posed, po kterém lezlo mraky dětí, společně s těmi "mými". Potom objevili, že když se protáhnou pod lavičkami, že se dostanou pod ten "posed", tak lezli i tam... ale tak co...</div><div><br /></div><div>O přestávce mi Seth donesl normální colu (nedietní, asi už si všiml, že jí mám ráda :-D) a řekl mi ať jsem trochu víc "relaxed" co se týče dětí, tak to mě trochu uklidnilo... :-D</div><div><br /></div><div>Když hráči vyklidili hřiště, tak nastoupily roztleskávačky, které předváděly nacvičené sestavy, teď už bylo na co koukat. Odvolávám co jsem o nich napsala předtí, takhle nacvičená sestava byla super!! A roztleskávačky Kinkaid nebyly o nic horší, i když jejich sestava se mi líbila o něco méně (měly příííšernou hudbu!!).</div><div><br /></div><div>Po přestávce jsme tam ještě chvíli byli, ale už se připozdívalo a tyhle děti fakt nejsou zvyklý ponocovat, tak se jelo domů.</div><div><br /></div><div>Celkově takovýhle trochu větší fotbalový utkání má svojí atmosféru, ať už je to tou hrdostí na příslušnost k určité škole (nošení oblečení s logem školy, transparenty s logem školy, školní barvy všude a tak), tak selkovou atmosférou na stadionu.</div><div>I když americkému fotbalu nerozumím ani za mák, tak bych se na nějaký zábas ještě ráda podívala, ale tentokrát raději bez dětí :-D</div> http://aupair-usa.blog.cz/1112/homecoming-football-game http://aupair-usa.blog.cz/1112/homecoming-football-game Life in Houston (1) Sat, 17 Dec 2011 16:09:00 +0100 <div>Jak jsem již jednou psala, mám rozepsané články, a jelikož vám chci udělat radost a taky vám dát nějaký předvánoční dárek, tak se tu 4 články objeví v průběhu příštích šesti dní.</div><div>Aby bylo jasno, jsou to články již napsané, připravené k publikování, ale nechci vás zavalit :-D Tak vám to budu trochu dávkovat...</div><div><br /></div><div>Co mě mrzí je to, že blog mi zas nebere hrobadné nahrávání fotek, a když už se mi něco nahrát podaří, tak se mi to v článku zobrazuje s deformovaným rozměrem, takže články budou bez fotek. Můžete si ale otevřít mojí fotogalerii na rajčeti ( odkaz najdete pod mottem) a mrknout tam.</div><div><br /></div><div>Publikování článků je přednastaveno, jelikož zítra jedu s mojí milovanou host rodinkou na Floridu, kde budeme 5 dní užívat atrakcí v Disney worldu :-) To já jen aby jste měli co závidět.... :-D</div><div><br /></div><div>Ihned po mém příjezdu dokončím další 2 články, které hodím na blog ihned jak to bude možné a budu mít konečně dopsané všechny články, které jsem měla rozepsané a také tím zakončím první měsíc, co jsem v Houstonu....</div><div>Chystám se popsat i druhý měsíc mého pobytu, i když to už nebude tak podrobné, ve výhledu budou tak 4 články, které bych chtěla mít hotové a uveřejněné do Vánoc. Tím budu mít z krku dopisování restů a budu se moct vrhnout na popis aktuálního dění :-D</div><div><br /></div><div>Až se vrátím, tak znovu zkusím to nahrávání fotek a když to nějakým zázrakem půjde, tak články dodatečně obohatím fotkami :-)</div> http://aupair-usa.blog.cz/1112/jak-to-tu-ted-bude-vypadat http://aupair-usa.blog.cz/1112/jak-to-tu-ted-bude-vypadat O blogu Thu, 15 Dec 2011 05:02:34 +0100 <div>Tak došlo mi, že by nebylo marné trochu představit dítka, o které se tu starám. Myslím, že každý je tak unikátní osobnost, že si zaslouží pár řádek. Navíc trochu získáte přehled o tom, jak to tu vlastně vypadá.</div><div>Starám se o tři dítka, dva kluky a jednu holku. Všichni jsou si povahově opravdu hooodně nepodobní, z čehož plynou hádky a nepříjemnosti.</div><hr /><div><br /></div><h2>Adam</h2><div>Je mým nejstarším svěřencem, také tím, se kterým se dá nejlépe vycházet a je nejvíc předvídatelný.</div><div>Adam má velmi silný cit pro povinnost a pro pravidla, už proto je hodně jednoduché předvídat jak se zachová v různých situacích. Je to perfekcionista, což je někdy dsta nanervyjdoucí, ale dá se to.</div><div>Je to celkově dost tichý dítě, rád čte (a opravdu hodně čte) a je problém s ním hrát skoro jakoukoliv hru. Buť ho to nebaví, nebo si to zahraje jednou a pak už ho to nebaví a když se u něčeho, byť jen o milimetr změní pravidla, která zná, tak začne vyšilovat.</div><div>Celá velká kapitola je Adam a jídlo, je to naprosto šílené, co ten kluk provádí za ciráty s jídlem, nemám páru kde k tomu přišel a ani Heidi se Sethem ne. Prý byl takový od malička.</div><div>Nabudu tu vypisovat, co všechno nejí, to bychom tu byli dlouho. Nesnáší jakékoliv smíchané věci (od salátu až po rizoto), jídlo na talíři se nesmí dotýkat (jak se to dotýká, tak to nejí). V extrémních případech si i na každou složku jeho jídla bere jinou vidličku (těstoviny jednou vidličkou, pak si veme druhou na maso a třetí na fazolky, to jen tak pro příklad).</div><div>Navíc jí strašně málo, ale je těžký do něj něco dostat.</div><div>Moc času s ním netrávím, je hodně samostatný a chodí do školy, takže drtivou většinu dne není doma. Ráno odchází do školy první a jezdí s carpoolem (rodiče nekolika žáků se domluví na společném vožení dětí, ve kterém se rodiče po týdnu střídají) a přichází až těsně před večeří, kdy ho jeden z rodičů vyzvedává v "družině", nebo na nějakém kroužku pořádaném školou (chodí na taekvondo, fotografii, basket).</div><div>Když se mu něco nelíbí, nebo proti něčemu protestuje (John mu bere jeho hračky, etc.), tak nasadí takový vysoký plačtivý hlas a je mu děěěěsně špatně rozumět.</div><div>Taky je to dobrák, hodně se podřizuje všem ostatním jenom proto, aby měli radost, neumí si stát za svým, nebo nechce, nevím....</div><div>Každopádně ho mám hodně ráda, asi nejradši z těch tří.</div><div><br /></div><h2>Claire</h2><div>Claire je taková pronceznička, bohužel i s tou rozmazleností. Je hezká, ví to o sobě a využívá toho (a to je jí teprv 5!! Jsem docela ráda, že ji neuvidím když jí bude 12, nebo 15, to bude teprve něco!), hodně se snaží manipulovat lidna, aby vždycky dostala do co chce a často se jí to daří, hlavně se Sethem.</div><div>Je neskutečně mazaná a dost chytrá. Seth neustále říká, že jednoho dne učiní nějakého muže velmi nešťastným...a já s ním souhlasím :-D</div><div>Miluje růžovou a je schopná se 3x denně převlékat....pokařdé stráví v šatně tak čtvrt hodiny, než se rozmyslí, co že to vlastně chce nosit. Kalhoty josu fuj, nosí jedině sukýnky, nebo šaty, všechno co má nohavice si na sebe obleče jen výjmečně.</div><div>Další ranní martýrium jsou vlasy, klidně by si je 10 minut rozčesávala a rozmýšlela, jak je chce učesat, než mi řekne o cop, nebo cokoliv jinýho.</div><div>Když se jí něco nelíbí, tak je pěkně protivná, nebo spíš rozcapená. To mi na ní vadí asi nejvíc, protože v tu chvíli se chová jako ten nejrozmazlenější stratek světa a je to fakt na ránu.</div><div>Například když jsme v autě a na červené stojíme tak, že na ní chvilku svítí sluníčko, tak se začne svíjet v autosedačce, natahovat a kříčet, "I'm hooot, turn the airconditioning on!!! I'm hoooot, trn it on NOW!!!!" Když tu klimatizaci snížím o několik stupňů, tak pak když se zas pohnem, zas natahuje a řve, "I'm cooold!! Trn it OFFF!!! NOW!!!!" A podobný věci. Tohle by udělalo moje dítě jednou, pak už by si to nedovolilo... Fakt šílenost....</div><div>Ale celkově se s ní dá vycházet dobře, když už člověk zjistí, co na ni platí, tak se dá v pohodě vmanévrovat tam, kde ji člověk chce mít, ale musí se u toho trochu přemýšlet. Není hloupá, opice jedna.</div><div><br /></div><h2><strong>John Elliot</strong></h2><div>Tak s ním mám nejvíc problémů, Seth o něm mluví jako o "malém pytli velkých emocí" A to sedí jak ulitý....</div><div>Když je v pohodě, tak je naprosto k zulíbání, jak je sladkej, ale když není, tak je to na facku...</div><div>Častý jsou u něho takový emoční výbuchy, většinou sovisejí s tím, že nedostane to co chce a cítí se ublíženě. Tady je vidět ten markantní rozdíl mezi ním a Claire. Ona lidi vmanipuluje, aby nakonec udělali to co ona chce, ale John to neumí a prostě se začne šíleně vstekat. Ale tak vztekat, že u toho nejen ječí a hází věcma, ale on i útočí na lidi, třeba na Claire, nebo na mě, protože jsem mu nedala to co chce.</div><div>Pak je to s ním těžký, ho nechávám se prostě vyřvat a neřeším to, jen hlídám aby neničil věci a nikomu neubližoval, jinak ho nechávám být a nevšímám si ho, většinou to funguje...</div><div>Ze začátku jsem s ním měla největší problémy, nejdéle ze všech si na mě zvykal, ale teď se už zdá v pohodě... a taky už z větší části vím jak na něj....</div><div>Při mluvení tak trochu mumlá, takže mám problémy mu rozumět, postupem času se to sice lepší, ale stejně mu rozumím nejmíň ze všech tří dětí.</div><div>Teď má takové období, ze kterého jsem trochu rozpačitá, nejraději si hraje s plastovým mečem, nebo nožem na "zabíjení" lidí, nebo s "transformery" na totéž.</div><div>Co mě u něj štve je téměř neschopnost podřídit se pravidlům hry, ať hrajemew co hrajeme, pořád má tendenci si pravidla upravovat podle sebe, samozřejmě aby on byl ten ve výhodě a vyhrával. Se mnou to ještě jde, ale "díky" tomuhle se hooodně často dostává do sporu s dětmi v parku, kam občas chodíme.</div><div>Co se mi u něj taky nelíbí a (bohužel neúspěšně) se snažím odstranit je vyhrožování lidem, "když neuděláš to co chci, tak tě kopnu do obličeje! Když to neuděláš, tak tě zabiju!" A podobné... fakt nevím co s tím, ta jeho fascinace ubližováním mě popravdě trochu děsí.</div><div>Vím, že kluci v tomhle věku mají období hraní si se zbraněmi a tak, ale u něj mi to přijde jako docela extrém a docela se obávám, co to přinese do budoucna.</div><div>Je to taky takový malá lhář a podvodníček, když měl Adam narozeninovou párty a dostal spoustu dárků, tak John mu normálně některé dárky (ty co se mu líbily nejvíc) vzal, rozbalil, schoval k sobě pod postel a pak si s tím potajmu hrál... A nakonec, když na to Adam přišel, tak s andělskou tváří tvrdil, že on ty hračky v životě neviděl a že je pod tu postel musela uložit Alba (paní co sem chodí 2x v týdnu uklízet a čas od času je hlídala, když neměli aupairku, nebo něco nutně potřebovali).</div><div>Často schválně dělá věci, o kterých mu člověk 1000x řekne, že dělat nemá, o čemž potom lže. Nejhorší na tom je, že u toho schválně ničí věci, nebo ohrožije svoji bezpečnost, takže člověk musí mít fakt oči všude...</div><div>Heidi má podezření, že je dyslektik, dneska s ním dokonce byla i na nějakém vyšetření, kde to buď potvrdí, nebo vyvrátí, a s touhle poruchou se veeeelmi často pojí taky ADHD (v překladu hyperaktivita), což by na něj sedělo jak ulitý, teda aspoň podle toho, co o týhle poruše vím.</div><div>Když ho něco ale zaujme, tak si s tou hračkou vydrží hrát celou věčnost a ani si ho člověk nemusí moc všímat, nebo v parku se velmi snadno začlení k dětem, které si tam hrají a hraje si s nimi, naprosto přirozeně a v pohodě. To Claire je v tomhle stydlivá a v tom parku se jí většinu času musím věnovat.</div><div><br /></div><div><br /></div><div>Tááák, to by byl stručný popis toho, s čím se tady potýkám. Navíc jsou všechny tři děti opravdu hezké a překrásnýma očima (fakt kolikrát i v parku mi lidi říkají, jak krásné mají oči :-D). Navíc jsou chytré (v případě Claire i vychytralé) a většinu času se i umí relativně dobře chovat. Zato když nemají svůj den, tak je to s nimi fakt na mašli...</div> http://aupair-usa.blog.cz/1112/moje-male-katastrofy http://aupair-usa.blog.cz/1112/moje-male-katastrofy Life in Houston (1) Thu, 15 Dec 2011 04:47:25 +0100 <div>V mém druhém týdnu u rodinky konečně přišlo to, čeho jsem se poměrně dost obávala...řízeí...</div><div>Nejen, že musím řídit tu obrovskou krávu, která má automatickou převodovku, ale ještě k tomu hned jak sjedu z příjezdovky a vymotám se z našeho neighbourhoodu, tak každá silnice tady má inimálně 2 pruhy v jednom směru a každých 200 metrů je semafor, nebo alespoň stopka...</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>Stopky tady jsou vůbec kapitola sama pro sebe. Věděli jste, že se tu musí zastavit ne před křižovatkou, v místě ze kterého máte rozhled (jako u nás), ale před značkou? Nemusím snad dodávat, že na mnoha ístech je ta značka v takové pozici, že nemáte šanci do křižovatky vidět. Potom si můžete k té křižovatce pomalu dojet, ale k úplnému zastavení musí dojít před tou značkou....fakt logika...</div><div><br /></div><div>No nic, to jsme odbočili...</div><div>S Heidi, když jsme si řekly, že pojedem trénovat řízení, jsme nejdřív dovezly Claire na playdate (řídila Heidi) a pak jsem si sedla za volant já... a začala tragikomedie...</div><div><br /></div><div>Nejdřív jsem nemohla nastartovat, prostě jsem otáčela klíčkem a nic... Heidi mi nějak zapoměla říct, že musím mít nohu na brzdě, když chci startovat, jinak to prostě nenastartuje... No, po nějaké době marných pokusů jsme se s Heidi vyměnily a ona nastartovala (v tomhle okamžiku jí došlo, co mi zapoměla říct, jak to dělá automaticky, tak na to prostě nevzpoměla), pak jsme se viměnily zase zpátky a mohlo se vyrazit.</div><div>Řeknu vám, že je pěkně divný, nepoužívat levou nohu, ani pravou ruku, ze začátku je to pořádný nezvyk. Hlavně v situacích, kdy je potřeba rychle reagovat je to nejvíc patrné, prostě automaticky máte snahu dupnout na spojku a podřadit. Tady je to pak trochu o hubu, protože jak se vehementně snažíte dupnout na spoju, která tam není, tak dupnete na brzdu....co se stane pak asi netřeba popisovat.... Toto se mi stalo díkybohu je jednou (naštěstí v málo frekventovaným místě), pak už jsem si dávala sakra majzla.</div><div><br /></div><div>Chvíli jsme jen tak jezdily městem a já přicházela na kloub americkýmu dopravnímu systému. Upřímně, při tom množství semaforů a stopek automatickou převodovku určitě každý ocení, už vím co na tom ti Amíci mají :-D</div><div><br /></div><div>Potom jsme jely k domu a Heidi mi ukazovala cestu k dvojčatům ke škole (to jsme projely 2x tam a zpět) a pak i ka Adamově škole a kroužkům. Jsem kompletně ZTRACENÁ!!!!</div><div>Ne vážně, já jsem člověk s neskutečně mizerným orientačním smyslem a tady se v té síti ulic prostě ztrácím, nevím kdy mám kam odbočit, nebo odbočím na blbou stranu a tak, prostě katastrofa.... to že v minivanu není GPS mi taky moc nepřidává....</div><div>Fakt bezesrandy, až já někam pojedu sama, tak se ztratím a najdou mě až v Nebrasce!!</div><div><br /></div><div>Další den jsme jely znovu trénovat cestu do školy (kam chodí dvojčata, je totiž budu denně vozit tam a odpoledne zas vyzvedávat) a Heidi mi tentokrát ukázala jinou cestu, kterou většinou jezdí Seth, mimochodem o dost jednodušší a rychlejší.</div><div>Opět jsme to projely 2x a teď už konečně mám pocit, že bych tu školu v případě nouze sama našla. Heidi mi i napsala do SMSky přesný instrukce, kdy kam odbočit, v jakým pruhu se držet a tak a měla jsem za úkol to trénovat, když budou děti ve škole.</div><div><br /></div><div>Taky jsem vyrazila ven s Janou, kterou jsem musela vyzvednout (auto na servisní kontrole, bo káho čerta, tak neměla dopravu) a po konzultaci s ní a strýčkem Googlem (hlavně jeho mapami) jsem to dokonce i našla. Když jsem byla u ní v ulici, tak jsem jí sice musela volat (nevěděla jsem, který barák to je), ale i tak, alespoň jsem byla ve správný ulici a ani ne moc daleko :-)</div><div>potom když jsem ji po kafi zas vyložila doma, tak jsem se sice trochu zamotala cestou zpátky, ale tak domů jsme dorazila :-D</div><div><br /></div><div>Celý další týden jsem jezdila ráno se Sethem, když vozil dvojčata do školy, první dva dny jako spolujezdec, kdy jsem mu říkala kam má odbočit a pak jako řidič a on si četl noviny a popíjel kafíčko :-D To byla dobrá motivace být něžná při brždění (má to pěkně silný brzdy, člověk musí fakt hooodně s citem :-D), aby chudák neměl to kafe všude :-D</div><div>Ani jednou se nepolil, tak to nebude tak špatné... :-D</div><div><br /></div><div>Další týden jsem už ráno vozila děti sama a začala jsem je už i vyzvedávat, takže nemusely chodit do odpolední družiny, a zapadli jsme do rutiny, která bude panovat celý rok.</div><div><br /></div><div>Moje řízení se pomalu, ale jistě zlepšovalo, a teď se za volantem cítím stejně jistě, jako v ČR, možná i jistěji, protože řízení je tu mnohem jednodušší, než u nás. Hlavně jejich křižovatky jsou promitivní, i když na provní pohled to vypadá složitě (když se kříží 2 čtyřproudé silnice, daly by se očekávat problémy, ale tady to mají fakt dobře vyřešené)</div><div><br /></div><div>Další kapitola byla, když jsme šly ven s Janou a já poprvé brala Sethovo auto, se kterým mám jezdit po večerech, nebo o víkendech (je menší a míň žere). Je to bílá Honda Civic s automatickou převodovkou v mírně sportovní úpravě...</div><div>Jako, to je fakt mazéééc. Nemám moc ráda sportovní auta a teď musím řídit tohodně ďábla.</div><div>Je to neskutečně citlivé, a to na všechno (spojka, brzda, plyn), teď manuální převodovka, na kterou jsem při té americké posedlosti semafory ze začátku fakt nadávala (na tom automatu tady doopravdy něco je) a to nemluvím o tom, že člověk 2x přeřadí ještě než projede celou křižovatku.</div><div>No, po dvou jízdách jsem si i na tohodle ďábla docela zvykla, ale pořád v něm nejsem tak jistá, jako s minivanem, který řídím denně.</div> http://aupair-usa.blog.cz/1112/drzte-si-klobouky-jedeme http://aupair-usa.blog.cz/1112/drzte-si-klobouky-jedeme Life in Houston (1) Tue, 13 Dec 2011 19:05:50 +0100 <div>Nakonec jsem se přemohla a dnes přidávám druhý článek (vidíte,jak mě ty vaše komentáře nakoply?). Dozvíte se, jak probíhaly moje první dny v nové rodině a co všechno se tu dělo... A že toho nebylo málo.</div><div>Za první 4 dny jsem stihla fotbalové utkání, divadelní představení, utkání amerického fotbalu a ještě školní slavnost. Fakt mazec, jak rychle tu člověk sbírá nové zážitky.</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div><br /></div><div>Po šťastném shledání na letišti jsme se vypravili na cestu domů.</div><div>Heidi je mooc milá, ale mám s ní jediný problém, a to že mluví neskutečně potichu!!! Jako fakt, musím se hrozně soustředit, abych věděla co říká. Navíc je to vzdělaná osoba a v běžné řeči používá poměrně dost složitou slovní zásobu, takže to opravdu chce hodně soustředění, při komunikaci s ní. Zejména, když jsou kolem nějaké ruchy, nebo při jízdě v autě.</div><div><br /></div><div>Další kapitola je John Elliot. V první moment, kdy mě viděl na letišti se schoval za Heidi, ale to jsem tak napůl očekávala, takže mě to nijak nepřekvapilo.</div><div><br /></div><div>Co mě překvapilo hodně, i když jsem to čekala, bylo neskuteční horko a dusno, když jsme vylezly z letištní budovy na parkoviště.</div><div>Jako fakt, že bude teplo jsem čekala, to že je tu vysoká vlhkost vzduchu jsem taky věděla, ale stejně mě to překvapilo :-D</div><div><br /></div><div>Dorazili jsme k autu, kde jsem byla okamžitě informována, že to budu řídit...trochu jsem se zhrozila, neboť to je docela velký minivan. Byla jsem na sebe zvědavá, jak s tím budu parkovat, ale dá se to.</div><div>Cestou jsme si s Heidi docela dobře popovídaly, o New Yorku, o školení, o tom jaký to je v Houstonu, co se tu dá dělat a tak.</div><div>Co čert nechtěl, tak jsme najely do zácpy, takže se cesta trochu zpomalila a John Elliot se začal nudit. To jsem si s hrůzou uvědomila, že tomu klukoví skoro nic nerozumím!!</div><div>Trochu si šlape na jazyk, polyká hlásky a mumlá, fakt super... budu mít co dělat, než mu budu úplně rozumět.</div><div><em>pozn.: Už je to víc jak měsíc, co jsem tady a stále mám problémy Johnovi rozumět. Někdy mu rozumím relativně dobře, ale někdy odhaduju minimálně polovinu toho, co říká.</em></div><div><em><br /></em></div><div>Jinak jak jsem minule psala o takovém "nijakém" pocitu z Ameriky, tak tady se to totálně změnilo...</div><div>Jak jsme projížděli městem, tak to konečně přišlo, takový ten pocit ohromení a "ty vole, to je ta pravá Amerika!!" Nemohla jsem se vynadívat z okýnka na tu typickou americkou archutekturu, kterou všichni známe z filmů, se silnicí lemovanou poutači na všechno možné, nízkými budovami s plochou střechou a široké silnice.</div><div>Tohle prostě bylo ONO!!! To jen tak na okraj...<em><br /></em></div><div><br /></div><div>Cestou domů jsme jeli ještě k nějakým Heidiným známým, kde měla Claire playdate s jejich dcerkou, tak jsme ji jeli vyzvednout.</div><div>Claire byla hned od začátku hodně přátelská, s potěšením jsem zjistila, že jí rozuím většinu toho co říká, a že je jednoduchý s s ní povídat a trochu ji tím zabavit a tak.</div><div><br /></div><div>Když jsme dorazili domů, tak mi Heidi ukázala dům (velký jak kráva!!), můj pokoj, který je mimochodem naprosto úúúúžasnýýý!! A pak byla večeře (těstoviny s rajčatovou omáčkou, ano, to jsem v Anglii jedla hodně často, ale tyhle byly mnohem lepší :-D), pak jsem si chvíli hrála s Johnem, který mi ukazoval půjčené knížky se závodními auty, když přišel Seth s Adamem. Se Sethem jsem se přivítala jen velmi rychle, protože John si mě tak trochu "přivlastnil".</div><div><br /></div><div>Co mě trochu mrzelo, i když jsem to očekávala, bylo to, že Adam, jakmile vešel do kuchyně a uviděl mě tam, tak utekl pryč. Je to hodně plachý dítě, je hodně zvláštní a svůj. Vzhledem k tomu, že utekl z místnosti i když jsem s nimi mluvila po skypu, tak jsem to fakt čekala. Ale to nemění nic na tom, že to zamrzí.</div><div>Po večeři šly děcka do vany, ale já jsem byla poslána si vybalit, zabydlet se a odpočinout si. Vzhledem k tomu, že jsem byla docela utahaná, tak mi to fakt nevadilo.</div><div>Ještě jsme se domluvili, že druhý den vstanu dřív, stejně jako všichni ostatní, protože Adam má narozeniny, tak to chcou ráno trochu oslavit. Bezva překvápko, o narozeninách jsem neměla ani tušení..</div><div>Ráno jsem tedy vstala, převlíkla se a vyhrabala z kufru dárek, který jsem koupila pro Adama jako přijezdový present.</div><div>Docela se mu to líbilo, ale pořád byl hodně stydlivej se na mě vůbec podívat. Smířila jsem se s tím, že to holt bude chtít nějaký čas. Heidi mě na to připravovala ještě než jsme měli match, takže jsem věděla do čeho jdu.</div><div><br /></div><div>Pak jsem se spíš jako pasivní pozorovatel zúčastnila ranní rutiny, kdy jsem se dívala a učila se, co kdo kdy dělá, jak to dělá, co je potřeba udělat, co jsou obvyklé ranní problémy a tak.</div><div>Potom rodiče sebrali děcka a rozvezli je do škol (v budoucnu budu vozit dvojčata já, Adam jezdí s carpoolem) a já měla celý den volno.</div><div><br /></div><div>Volný den jsem využila k prozkoumání domu, vybalení věcí a taky k spánku. Dohnal mě časový posun a já byla neuvěřitelně utahaná.</div><div>Chvíle odpočinku neskutečně pomohla. Zbytek dne jsem využila ke kontaktování rodiny a obeznámení známých, že jsem v pořádku, u rodiny a že všechno se zdá být OK.</div><div><br /></div><div>K večeru rodiče přijeli i s dětma domů a jelikož už bylo docela pozdě, tak děcka měli jen chvilku na hraní a hned byla večeře, potom koupání a do postele. Tentokrát jsem se jako pasivní pozorovatel účastnila i této večerní rutiny, která bude v budoucnu mojí povinností.</div><div><br /></div><div>Večer jsem ještě mluvila s Heidi o plánech na víkend.</div><div>V sobotu dopoledne měl Adam školní sccerový (náš fotbal) turnaj, tak že by byli rádi, kdybych tam šla a viděla jak to vypadá. Tak jsem tedy šla.</div><div>No, co vám budu povídat, byla to pro mě docela nuda. Adam hrál fotbal a já se tak nějak "starala" o dvojčata. Ale jelikož jsme se navzájem ještě neznali, tak to bylo takové komplikované a rozpačité. No, ale zvládli jsme to, nikdo nepřišel k úrazu, tak se to dá pokládat za úspěch.</div><div><br /></div><div>Odpoledne jsme šli na nějaký divadelní vystoupení pro děti. Bylo to docela hezký, i když chvílema jsem fakt nerozuměla. A navíc, v tom sále byla "díky" klimatizaci neskutečná zima!!</div><div>Nakonec jsemsi to představení docela užila, pro dospělýho to chvílema bylo dost hloupoučký, ale pro děti...naprostá paráda!</div><div>Po tomhle vystoupení jsme šli na véču a pak jsme jeli do Adamovy školy, kde on měl nějakou akci se skauty při příležitosti fotbalového zápasu (tetokrát "pořádný" fotbal, americký)</div><div>Zúčastnila jsem se tedy svého prvního fotbalového utkání s roztleskávačkami a vším okolo. I když jsem naprosto neměla páru o čem ta hra je, tak jsem si to docela užila. Heidi mě pořád někomu představovala, ale ani kdyby jste mě mučili, tak si nevzpomenu na jediné jméno.</div><div>Roztleskávačky mě trochu zklamaly, čekala jsem lepší show. Přišly mi nesehrané a nijak efektní to nebylo, ale tak zas to bylo jen malé školní utkání, nic velkého.</div><div>Cestou domů John Elliot dostal neskutečný záchvat vzteku, a nikdo z nás ani nevěděl proč. Bylo to něco naprosto šíleného, totálně neovladatelné dítě, se kterým se nedá rozumě jednat a nepomáhá vůbec nic. Nakonec ho Heidi násilím uložila do postele a nějakým záhadným způsobem se jí ho podařilo uspat... fakt to bylo šílené... A docela mě to vyděsilo, protože vůbec netuším, co budu dělat, když na něj takovýhle záchvat přijde, když ho budu mít na starosti já....</div><div>Protože bylo pozdě, tak děti měly jen rychlou sprchu a hned šly do postele.</div><div><br /></div><div>Potom jsme se domlouvali na neděli, u dvojčat ve škole měli nějaký event, kde přijely celé rodiny, každý přivezl něco k jídlu, co se dalo na velký stůl. Děcka tam měly hřiště a ještě stůl s různými bublifuky a tak a zatim co si děcka hrály, tak dospělí povídlai a tak.</div><div>Já jsem většinu času strávila s Adamem hraním si s bublinami. A řeknu vám, to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat! Tohle tak nějak zbořilo hradby mezi mnou a Adamem a od té doby nejen že předemnou neutíká z místnosti, ale taky si se mnou začal trochu povídat a tak. Ani nevíte,jak hroznou radost jsem z toho měla.</div><div>Pak bylo jídlo, které bylo podáváno stylem "obsluž se sám". Nabrala jsem si po troškách od různých věcí a hrooozně jsem si pochutnala, všechno bylo výborný.</div><div>A opět nastal problém s Johnem, pravděpodobně se mu dostala do oka mýdlová voda z bublifuků, tak opět bylo slzavé údolí a křik, i když tentokrát jsme alespoň znali důvod. Heidi, jakožto doktorka se o to postarala, takže jsem je většinu času neviděla.</div><div><br /></div><div>Po návratu domů jsem trochu pomohla s koupáním a tak a pak šla rovnou do postele, abych byla připravená na další, tenokrát už polopracovní týden.</div> http://aupair-usa.blog.cz/1111/prvni-chvile-s-rodinou http://aupair-usa.blog.cz/1111/prvni-chvile-s-rodinou Life in Houston (1) Wed, 30 Nov 2011 05:21:31 +0100 <div>Člověk se ani nenadál a přišel poslední den školení a odjezd k rodinám.</div><div>Orientation mohu zhodnotit jako přínos. Vím, že jsem měla pekelný štěstí na lektorku, takže naše hodiny byly zábavné a člověk se tam i něco dozvěděl. Byly tam i momenty nudy, ale tak to je snad všude.</div><div>S holkama jsme se skvěle bavily a rozhodně to byly docela hezky strávené 4 dny.</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>Po přeorganizování zavazadel, dopoledním programu a obědě nás ihned začali nakládat do již přistaveného autobusu. Bylo to fakt na honem, takže jsme se s holkama sotva stihly rozloučit a už jsme byly nahnáni do autobusu.</div><div>Cesta na letiště uběhla docela rychle a každý už začínal pociťovat nervozitu v očekávání věcí budoucích.</div><div>Seděla jsem s češkou Gábinou a celou cestu jsme proklábosily, takže fakt pohoda.</div><div>po příjezdu na letiště jsme se šli všichni hned check-inovat a bylo to tam takové dost zmatené a chaotické, tak jsme se rozdělili...ne že by nám zbylo něco jiného.</div><div><br /></div><div>Měla jsem trochu problém s check-inem, tak mi tam jedna sympatická černá dáma (které jsem rozuměla zhruba třetinu toho, co říkala) musela pomáhat. Musí se tam protáhnout pas nějakou mašinou, zakliknout pár políček, pak až hodit kufr na váhu a tak. A tohle všechno je pro mě, jakožto pro člověka na techniku levýho jak turecka šavle dost složitý proces :-D</div><div><br /></div><div>Po check-inu jsem se rozhlédla kolem, ale nikoho známého už jsem neviděla, jak jsem řekla, prostě jsme se navzájem poztráceli.</div><div>Šla jsem tedy na bezpečnostní kontrolu s tím, že je pak zkusím najít někde u gatu.</div><div>Postavila jsem se tedy do fronty u kontroly, ale ouha.... šel kolem chlápek v obleku, s policajtem v patách a namátkově ukazoval na lidi, a na mě taky...</div><div>Byla jsem docela zmatená, nevěděla co se děje, dokud mi tel policajt neřekl, že jsem byla vybrána na tzv. Back check, což je důkladnější kontrola....fakt bezva.</div><div>Paní z agentury nás na to ještě ten den upozorňovala, že se to může stát a že s z toho nic nemáme dělat, že to je prostě namátková kontrola, ale to jsem si nepřipouštěla, že by se to mohlo týkat i MĚ!!! Chyby lávky...</div><div><br /></div><div>Šla jsem tedy za davem takovým skoro liduprázdným tunelem s tím, že jsem netušila kam to vůbec jdu a co se bude dít.</div><div>Nakonec jsem došla k další frontě, do které jsem se tedy postavila (co jiného by asi člověka napadlo). Chlapík, co mi po vystátí té fronty kontroloval doklady na mě ale zůstal trochu blbě koukat a pak mi řekl, že stojím ve špatný frontě!! A poslal mě na druhý konec místnosti, tam prý dělají vnitrostátní lety.</div><div>Vystála jsem tedy druhou frontu (tentokrát už tu správnou), prošla pasovou kontrolou a šla na bezpečnostní kontrolu.</div><div>V podstatě to je skoro to samé, jako ta normální kontrola, vyndáte notebook, všechny zavazadla hodíte na pás, kde procházejí scannerem a tak.</div><div>Rozdíl je v tom, že se MUSÍTE zout a boty dát také na pás a také se musíte vysvléknout tak, aby jste na sobě měli jsen jednu vrstvu oblečení. Takže pokud máte triko a svetr, tak svetr musíte sundat.</div><div>Potom se neprochází jenom rámem na kovy, lae postavíte se do takového válce, kde jsou vyznačené "stopy" na kterých musíte stát, zvednete ruce a ono vás to celé oscannuje. Netrvá to moc dlouho, ale pořád to trvá trochu déle, než normální kontrola.</div><div><br /></div><div>Po úspěšném projití kontrolou jsem se vydala hledat svůj gate, která jsem po chvilce úspěšně našla. Newark je letiště hezké a přehledné, takže no problem.</div><div>Vzhledem k tomu, že do odletu mi zbávaly zhruba 2 hodiny, možná i víc, tak jsem se vydala hledat někoho známého.</div><div>Jelikož jsem věděla, že dost holek letí do Californie (včetně Gabči) a přestupuje v Denveru, tak jsem si na tabuli našla, ze které gate to letí do Denveru a šla tam.</div><div>U gatu jsem našla dost známých holek z orientation, takže jsme čekání strávily v družném rozhovoru.</div><div>Holkám to letělo o něco dřív než mě, tak jsme se rozloučily až když ony měly boarding time.</div><div>Měla jsem ještě docela dost času na to, se přesunout ke svému gatu, takže jsem nemusela nikde spěchat, což bylp fajn a i když ten můj gate byl přes celé letiště, tak jsem to měla na pohodu.</div><div>Před gatem jsem musela ještě chvíli čekat, ale ne nijak dlouho, než nás konečně pustili do letadla.</div><div>Měla jsem štěstí, že jsem seděla sama na trojsedačce, tak jsem se v klidu rozvalila a celou cestu strávila sledováním Dr. House. V mezičasech a při sledování seriálu jsem si našla i čas koukat z okna a bylo docela zajímavé pozorovat, jak se krajina mění. Bylo jasno a bez mraků, tak výhled byl parádní.</div><div><br /></div><div>Let byl celkově docela klidný, měli jsme akorát 2 středně silné turbulence, ale nic strašného.</div><div>Přistání bylo hladké, i když chvíli trvalo, než nám přistavili tunel a my mohli opustit letadlo.</div><div>Po lehkém rozkoukání se na letišti jsem zamířila k zavazadlovému prostoru, abych si našla kufry s tím, že s rodinou bych se měla potkat někde tam. To jsem ale ještě netušila, jak je to tam veliké!!! Po chvíli tapání a chození od jedné cedule k druhé jsem konečně našla pác, na který mi měl přijet kufr. Po nějaké době čekání k mé velké úlevě přijel a hned jak jsem ho sundala z pásu se vedle mě objevila povědomě vypdající osoba.</div><div>Ano, byla to Heidi, která s sebou měla Johna Elliota.</div><div>Shledání bylo milé, i když trochu rozpačité, ale to jsou snad všechny takovéhle první potkání. Šťastně jsem tedy dorazila do Houstonu, s rodinou jsem se potkala, tak co víc chtít?</div> http://aupair-usa.blog.cz/1111/konec-skoleni-a-odjezd-k-rodinam http://aupair-usa.blog.cz/1111/konec-skoleni-a-odjezd-k-rodinam Orientation Wed, 30 Nov 2011 04:27:15 +0100