Jak žiju?

10. ledna 2014 v 23:49 | Milča |  Život po Au Pair
Vím, že se tu toho moc nedělo, ale teď mám čas a náladu, tak jsem si řekla, že sem napíšu nějaký souhrn toho, jak jsem prožila ty 2 roky v USA a jak se mám teď. A kdo ví? Možná zas začnu psát (skoro)pravidelně :-)



Koukám, že můj poslední článek je o Coloradu, takže máte celkem představu o prvním roce mého života jako aupair v USA.
Se stejnou rodinou jsem úspěšně prodloužila na druhý rok, který se ale ukázal být mnohem těžším, než ten první.

Dvojčata šly do nové školy, a aby toho nebylo málo, tak každý do jiné. měli jsme tedy 3 děti, ve třech různých školách. Řeknu vám, že to bylo pořádně na hlavu, hlavně s vožením do školy/vyzvedáváním. Kroužky po škole taky nebyly úplně jednoduché, ale tak jakž takž jsme to zvládali.
Na Vánoce jsem jela domů, což bylo naprosto super a pomalu začínala řešit, co dělat dál, po aupair programu. To jsem ale ještě nevědla, co mě čeká.
Leden a únor proběhly v pořádku, ale potom přišel zlomový březen...

O jarních prázdninách, chtěla moje host family jet na dovču na Floridu, kde se měli potkat s předchozí aupairkou Terry. Já s nimi nejela, protože jsem se chtěla zúčastnit šermířského turnaje, který byl v ten termín.
Těsně před odjezdem se heidi a Seth poměrně dost pohádali, protože Seth musel pracovat a nemohl s nimi jet. Proto Heidi vzala děti a autem odjeli na Floridu. Já jsem ten týden trávila u svého přítele, takže jsem doma vůbec nebyla.
Poslední den turnaje jsem měla telefon od Setha, že by potřeboval vyměnit auta, protože já jsem ten tden měla jeho auto, on měl Heidino a Heidi jela s minivanem.
Nejdřív jsem jela domů, jelikož jsem v autě měla nějaké špinavé prádlo a tak, tak abych to vyndala, než se Sethem vyměníme auta. Jaké bylo mé překvapení, že Heidi s dětmi už byla doma! Překvapení se ale ještě zvětšilo, když si mě Heidi zavolala k sobě do pokoje a zavřela dveře, že si se mnou potřebuje promluvit. V tu chvvíli by se ve mě ani krve nedořezal, protože jsem si myslela, že mám nějaký průser. Nebylo tomu tak, ale oznámila mi, že za tu dobu, co ona byla s dětmi na Floridě, si Seth zabalil všechny věci, odstěhoval se a ve schránce na dopisy nechal rozvodové papíry.
Fakt jsem začala panikařit, protože jsem nevěděla, jak to bude dál, jestli ještě vůbec budou chtít aupairku, jestli mě pošlou do rematch, nebo so vlastně bude. Auta jsme nakonec se Sethem neměnili, Heidi to totiž nechtěla, a tak jsem jela zpátky na turnaj, kde jsem se totálně složila. To bylo snad podruhé za celou dobu v USA, co jsem brečela.
Následující týdny byly hotové peklo. S Heidi nám docela trvalo se sžít s tím, že jsem na tři děti jen 2 ( a ktomu ještě každé dítě na jiné škole, s jiným rozvrhem a mimoškolními aktivitami v jiný čas), že musíme vařit (předtím vařil Seth) a tak.
Heidi byla ten čas v hrozném stresu, pochopitelně, ale tak nějak si to vylívala na mě. Kritizovala skoro všechno co jsem udělala, všechno muselo být perfektní a tak. A aby toho nebylo málo, tak jsem pracovala skoro 60 hodin týdně, místo 45. Neměla jsem čas a ani energii chodit na šerm ani nic jiného a ten den a půl volna, co jsem trávila s přítelem, byly absolutní nebe. V té době jsem si fakt nebyla jistá, jestli já tam ten rok doklepu.
Po nějakém čase jsme si s Heidi našly novou rutinu a vše zas bylo celkem OK. Bylo to hodně náročné, ne že ne, ale dalo se to zvládnout. Hodně složitý byl harmonogram odvozů/vyzvedávání, kroužků a do toho nám ještě přibyla terapie s psycholožkou, která ale nebyla ve fixní dena čas, takže jsme museli měnit rozvrh a tak. V tu dobu jsem byla pořád na telefonu s Heidi, abychom si byly jisté, že se všechny děti dostanou včas tam, kam mají a nikdo nezůstane nikde zapomenut. Na jednu stranu to bylo i jedndušší, než když tam Seth byl, protože ten neustále měnil plány (měl vyzvednou dítě, ale 5 minut před koncem školy mi psal, ať kluka vyzvednu a tak). S Heidi jsme se dohodly a každá si udělala to svoje a všechno klapalo.
Docela jsem se děsila léta, protože když si představím, jak náročné bylo léto v mém prvním roce, tak ty vyhlídky nebyly vůbec dobré. Super ale bylo, že tohle léto bylo úplně jiné, než to předchozí. Všechny děti měly jeden camp, kam chodily celé léto a moje práce byla mnohem jednodušší, než když měly děti školu.

Někde v červnu i přijela moje milovaná sis Lůca, tak jsme chodily ven a na kafíčka a na shopping a bylo to neskutečně fajn. To léto bylo úplně parádní.
Dokonce jsem s rodinou měla možnost jet na víkend do New Orleans, kde jsme bydleli v super luxusním hotelu a byla to paráda! I když si nemůžu pomoct a to město prostě děsně smrdí!

Když šly děti opět do školy (tentokrát už jen 3 děti ve dvou školách, což se dá), tak jsem už na vážno začala uvažovat o tom, co dál. Jedno bylo jasné, a to že v USA fakt chci zůstat, tak jsem začala řešit jak. Logický krok by byla svatba, když tam přítele mám, ale to ani jeden nechceme. Tou dobou jsme spolu byli něco málo přes rok a pro nás oba je to krátká doba na to, abysme se vzali. Jednoznačnou volbou tedy byly studentské víza.
Je tam možnost si změnit status z USA, ale to má tu nevýhodu, že člověk nemůže odjet. Zvolila jsem tedy variantu že pojedu domů (letenku platila agentura) a požádám o víza v Praze a v lednu letím zpět.

Seth mi nabídl, že mi bude dělat sponzora, abych dostala víza, tak jsem to s vděkem přijala. Těsně před mm plánovaným odletem z USA jsem odevzdala všechny papíry ve škole a modlila se aby mi dali ten tolik potřebný formulář I-20. Čekala jsem poměrně dlouho, ale když mi řekli, že mám počítat se 30 dny na vyřízení, tak mě to až tak neznepokojovalo. Ale když byla ta lhůta téměř pryč, a chvíle před Vánoci, tak jsem se začala pídit, co se děje. Po dlouhé době a spoustě rozeslaných emailů jsem dostala vyrozumění, že můj I-20 společně s dalšími papíry byl odeslán na mou US adresu v den mého odletu. A to mi tvrdili, že do mého odletu nebudou ještě vědět nic (jsem se jich ptala, jestli tou dobou budou vědět, že přihláška je v pořádku, abych kdyžtak mohla dodat nějaké dokumenty, nebo tak), ale to je teď jedno.
Okamžitě jsem tedy psala Heidi, jestli tam dopis je. Ona mi obratem odepsala, že dopis tam je a že mi ho pošle. Nějakou dobu tedy trvalo, než sem milý dopis doputoval a když jsem ho konečně otevřela, tak mě čekalo nemilé překvapení.
Sice jsem přijatá, mám všechny podklady pro ambasádu a tak, ale je mi to prd platné, protože byla povinnost nahlásit se ve škole nejdéle 4.1. a zúčastnit se povinného orientation. Do tohodle termínu jsem absolutně nestíhala si zařídit vízum, a proto tedy žádám o odklad nástupu na příští semestr. Když všechno půjde dobře, tak snad poletím v květnu tohoto roku.

Teď jsem tedy doma v ČR, ale zas mě to táhne do UK, alespoň an chvilku. Chci si vydělat nějaké peníze, abych měla alespoň na letenku a tady v ČR nemůžu zavadit o práci ani brigádu.
Koukám na pracovní pozice v Londýně a taky jsem si vyplnila profil na aupairworld, protože co kdyby náhodou se objevila nějaká fajn rodina. Uvidím jak to všechno dopadle, ale jisté je jedno, jestli do toho května budu muset trčet doma a bez práce, tak ze zblázním nudou!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 aimehenry aimehenry | E-mail | 11. ledna 2014 v 20:19 | Reagovat

...cérko...držím všechny pěsti a moc se těším na další psaní.. ;-)

2 Harlow Harlow | Web | 15. ledna 2014 v 16:38 | Reagovat

Ahoj. Som ako au pair v Anglicku. Ked som odchadzala, citala som si tvoj blog. Prave v tychto dnoch som zacala uvazovat nad odchodom do Ameriky ako au pair. Po tvojich skusenostiach mi mozes povedat ci odporucat odchod.  :) Velmi ma potesil clanok po tak dlhej dobe

3 Milča Milča | Web | 17. ledna 2014 v 15:53 | Reagovat

[2]: Za sebe můžu Ameriku jedině doporučit. Práce tam je víc o dětech, neuklízí se tolik, jako v UK ale za to se pracuje víc (45 hodin týdně). Já tam byla jako aupai mnohem spokojenější než v UK.

4 finite finite | Web | 19. června 2015 v 3:29 | Reagovat

rychla pujcka 12000 ???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama