Předposlední víkend v Listopadu se konalo něco, o čems e tady v rodině už dlooouho mluvilo. Víkendové campování se skautským oddílem, kam chodí Adam.
Brali to tu docela jako "big deal" takže velký příprav, těšení se a tak.
Tahle rodina ještě nikdy nikde campovat nebyla, takže se kupovalo všechno vybavení, od stanu, spacáků a nafukovacích postelí, přes různé typy svítilen (měli jsme normální baterky a ještě čelovky), repelenty až po ešusy (naše staré komunistické jsou tedy mnohem praktičtější, ale to je jen takový malý postřeh :-D).
Samozřejmě se počítalo i se mnou, takže jsem obdržela vlastní nafukovací postel, spacák, baterku i ten ešus a nezbytnou rozkládací stoličku, a byla jsem ready :-D
Tenhle vílet jsem neměla povinný, bylo to o víkendu a bylo čistě na mě, jestli pojedu, nebo ne. Ale mě se jet docela chtělo, něco trochu vidět (vidina výletu do nějakého místního parku byla docela lákavá) a tak. A stejně jsem o tom víkendu neměla co dělat.
Probíhalo to tak, že jsme se v sobotu ráno všichni nalodili do auta, řádně napěchovaného zavazadly, a vydali se vstříc dobrodružství, v podobě noci strávené v přírodě.
Děti byly hodně natěšené, ještě nikdy nic takového nezažily, tak to hrozně řešily a tak.
Cestou jsme se stavěli v takovém šíleně velkém obchodě, něco jako je naše Makro, jen o něco větší :-D A nakoupili proviant. Rodiče skautíků měli rozpis, kdo co má přivézt (my měli snídani, takže se nakupovaly nějaké cereálie a tak), takže to bylo poměrně hodně dobře zorganizované.
Po nákupu jsme konečně mohli vyrazit na samotnou cestu. Jeli jsme cca hodinu a půl, možná 2 hodiny, než jsme dojeli ke kýženému parku. Cestou jsem dospěla k názoru, že tahle část Texasu je doopravdy hodně nudná. Je to placaté až to bolí, nikde nic zajímavého, všechny baráky skoro stejné, městečka se sobě podobají jako vejce vejci... Já věděla proč jsem sem na jih nechtěla...
Po příjezdu do parku jsme našli náš campovací plac a jali se stavět stan. K mému zděšení jsme měli snad největší stan, ze všech cca 100 rodin, které tam byly.... Dokonce se to uvnitř dá rozdělit i na místnosti!! :-D
K organizaci Skautů. Mají to tu rozdělené podle zvířat, to symbolizuje různé druhy skautů. Adam je tygří skaut. Každé "zvíře" má pak různé oddíly (tygři mají pack, nebo-li smečku) označené čísly a i tyhle oddíly mají pododdíly, takzvané DEN a číslo.
Adam je tygří skaut, patřící pod Pack 55 a DEN 1, to aby v tom nebyl bordel. A tenhle sraz byl vlastně pro celý Pack 55, takže tam bylo několik DENŮ.
Měli to poměrně hezky zorganizované, všechno bylo přehledné a tak. Každý DEN bydlel u sebe a společně si řešili stravování a tak, aby v tom nebyl bordel.
Po postavení stanu, když už byli přítomní skoro všichni, se všichni sešli na takovém palouku, kde se vyvěsila národní vlajka, odříkala se přísaha (samozřejmě s rukou na srdci), potom skautská přísaha a bylo ještě nějaké povídání a tom shromáždění.
Netrvalo to dlouho, takže pohoda. Potom jsme se všichni šli projít k nedalekému jezeru, dominantou toho parku.
Je to takové vcelku zvláštní jezero, je to totiž z většiny vyschlé, takže jsete po vyplahlé písečné "pláži", kde je voda skoro v nedohlednu, a na zemi nacházítě poůstatky, po dávné přítomnosti vody. Je tam obrovské množství mušlí (a ne maličkých, průměrná velikost byla jako moje ruka, měřeno od zápěstí po špičky prstů), různé pozůstatky dávno rozpadlých lodí a tak. Působí to fakt zajímavě...
Když se přibližujete k jezeru, tak písek pozvolna přechází ve vyprahlou rozpraskanou zeminu. Tam si člověk musí fakt dávat bacha, kam šlape, protože ty praskliny jsou celkem hluboké a široké, a zůstávající hliněné "věže" po jejichž vrcholcích kráčíte, mohou být někdy velmi nestabilní. Chlze po tomhle terénu dá pěkně zabrat vašim kotníkům...
A ještě blíže k jezeru terén začíná mírně vlhnout. Jak je to až skoro u jezera vám nepovím, neb to k tou jezeru bylo tak daleko, že jsem tam fakt nedošla :-D
Odpoledne jsem trávila sledováním hrajících si dětí, pojídáním preclíků, které jsme si namáčeli do humusu, povídáním s ostatními rodiči a prakticky nicneděláním.
Překvapila mě ta šílená americká vybavenost úplně na všechno. Všichni tam měli vlastní rozkládací stoličku (včetně mě), každá rodina měla lednici, výjimkou nebyly ani notebooky a další elektronická zařízení a tak.
Večeře se se konala tak, že se k sobě postavilo několik stolů, dal se tam gril a stolování mohlo začít. Výběr byl tuší ze 3 jídel. Někdo přivezl kotel omáčky a k tomu se tam dovažily špagety, pak se na grilu dělaly hamburgery a ještě tam bylo něco, ale to už si nevybavuju, co bylo. Jako desert byl výběr asi z 5 různých druhů koláčů (jak každý něco dovezl) aještě tam byl bohatý výběr ovoce. S tím, že snad každý dovezl nějaké pití (ať už vodu, nebo různé limonády v pleškách), tak se to tam tak nějak sdílelo, bez ohledu na to, komu to patří.
Po večeři už se pomalu začínalo stmívat, tak jsme se začali připravovat na táborák. Na ten jsem se docela těšila, na to, že se bude sedět u ohýnku, připravovat s'mor (sušenka, čokoláda, marshmallow a opět sušenka) a tak, ale to jsem se tedy docela spletla...
Žádný oheň se nekonal (kvůli dlouhodobému suchu platil zákaz rozdělávání ohně), místo toho tam byl udělaný takový půlkruh z rozsvícených světel.
Byly nějaké motivační proslovy, opět se recitovala přísaha (toho já se nezůčastním, věrnost vlajce Spojených států a republice, kterou představuje fakt přísahat nebudu, takže jsem tam jen tak mlčky stála, ze slušnosti, ale abych si dala ruku na srdce, to mě ani nenapadlo), následovaly skautské proslovy, přísahy, pravidla a tak a následovalo zpívání písniček.
Pak tam měly DENy různá představení, každý DEN si měl něco připravit, tak to byla prsotě jako taková přehlídka. Vždycky nastoupil celý DEN, vyvolaly se jména všech dětí, které jednotlivě předstupovaly před hlavního vedoucího, a dostali takovou "nášivku", kterou měli však na uniformě připnutou vzhůru nohama a až po tom, co udělají nějaký dobrý skutek, tak si ji mohou dát do správné polohy. Potom následovalo takové malé vystoupení, které si DEN připravil, ve spolupráci s DENovými vedoucími.
Děti to měly docela hezké, na to, že na přípravu tohoto "představení" měly vlastně jenom pár hodin odpoledne, to bylo fakt hezké. Chvílemi sice dost rozpačité, jak se děti stydí, zejména když měly mluvit do mikrofonu a tak, ale stejně se mi to líbilo. Některé z těch vystoupení měly fakt dobrý nápad a byly zábavné, některé byly nudné, ale tak nemůže být všechno perfektní, že...
Celý večer jsme měli docela dost problémů s uhlídáním všech dětí. Adam byl dost samostatný, různě s kamarády a tak, to nebyl problém. Claire se pořád držela v blízkosti někoho z rodičů, nebo u mě, ale problém byl s Johnem, nečekaně...
On je schopný se prostě sebrat a odejít si kam se mu zlíbí a je mu úplně putna, že to tam je velké jak kráva a ještě k tomu je tma, hlavně že od se baví. Takže jsme měli plné ruce práce s hlídáním Johna. Fakt stačilo se na 10 sekund otočit, a už byl někde v nedohlednu. Heidi z toho šílela, Seth to bral v poklidu. On je John takový docela samorost, že odloučení přežije, nic se mu nestane a i se vrátí...časem, když ho přestaně bavit to, co zrovna dělá... :-D
Po představení jednotlivých DENů bylo vítání nových členů, loučení s členy odcházejícími, kteří již odrostli tomuto typu oddílu a šlo se spát.
Ráno se "díky" dětem vstávalo docea brzo, takže po provedení nezbytné hygieny v polních podmínkách se začaly hned balit věci a chystat se k odjezdu.
Když se úplně rozednělo a podle venkovního ruchu bylo jasné, že vzhůru už jsou všechny děti, se vyrazilo na snídani.
Ta se podávala podobným stylem jako večeře. na výběr byly 3 ruhy cereálií, 2 druhy mléka, pomerančový džus, pak tam byly míchaná vejce podávaná zabalená v tortile (meli 2 verze, jedna byla jen míchaná vejce se sýrem v tortile, a druhá byla obohacená ještě slaninou) a opět tam bylo ještě něco, co už si nevybavím. Snídaně každopádně byla výborná...
Po snídani následovalo postupné dobalování věcí, poslední výlet k "jezeru", klábosení s ostatními rodiči a tak a kolem 10:30 ráno jsme se vydai na spáteční cestu.
Před cestou zpět John opět chytil jeden ze svých hysteráků, tentokrát spouštěčem bylo tom, že Adam s Claire někde od někoho dostali malé plechovky Fanty a JOhn žádnou neměl. Když mu Seth chtěl dát svoji, tak začal řvát ještě víc, že chce svoji vlastní, a že ji chce teď hned a tak...prostě "pohodička". Prořval půlku cesty v autě...fakt šílený.
Ale nakonec se uklidnil a zbytek cesty proběhl v pohodě, i oběd u MCDonalds a návrat domů už byl v klidu.
Hned jak jsem jim pomohla vynosti věci z auta jsem se zavřela k sobě do pokoje a relaxovala. Nějak jsem otho měla všecho dost, toho jak jsem byla prostě pořád s nima, pořádně jsem nevěděla co tam mám dělat a tak, tak jsem prostě od rodiny potřebovala na chvilku "oraz".
Pro ty, co se diví, že jsme v listopadu jeli pod stan, tak musím upozornit, že celou dobu se teploty pohybovaly v rozmezí 20-30°C (těch 20°C bylo v noci), takže zimou jsme fakt netrpěli :-D
Docela se mi to líbilo, i když to pro mě bylo docela únavné, ale podruhé už se toho asi účastnit nebudu... až takový nadšenec nejsem :-D
Fotky klasicky najdete v galerii na rajčeti, odkaz by jste měli vidět v liště pod mottem ;-)
Adéla S | 2. února 2012 v 13:54 | 
..koždopádně ti to teda závidím 
Pod stan s notebookem, opravdu jen v Americe