V mém druhém týdnu u rodinky konečně přišlo to, čeho jsem se poměrně dost obávala...řízeí...
Nejen, že musím řídit tu obrovskou krávu, která má automatickou převodovku, ale ještě k tomu hned jak sjedu z příjezdovky a vymotám se z našeho neighbourhoodu, tak každá silnice tady má inimálně 2 pruhy v jednom směru a každých 200 metrů je semafor, nebo alespoň stopka...
Stopky tady jsou vůbec kapitola sama pro sebe. Věděli jste, že se tu musí zastavit ne před křižovatkou, v místě ze kterého máte rozhled (jako u nás), ale před značkou? Nemusím snad dodávat, že na mnoha ístech je ta značka v takové pozici, že nemáte šanci do křižovatky vidět. Potom si můžete k té křižovatce pomalu dojet, ale k úplnému zastavení musí dojít před tou značkou....fakt logika...
No nic, to jsme odbočili...
S Heidi, když jsme si řekly, že pojedem trénovat řízení, jsme nejdřív dovezly Claire na playdate (řídila Heidi) a pak jsem si sedla za volant já... a začala tragikomedie...
Nejdřív jsem nemohla nastartovat, prostě jsem otáčela klíčkem a nic... Heidi mi nějak zapoměla říct, že musím mít nohu na brzdě, když chci startovat, jinak to prostě nenastartuje... No, po nějaké době marných pokusů jsme se s Heidi vyměnily a ona nastartovala (v tomhle okamžiku jí došlo, co mi zapoměla říct, jak to dělá automaticky, tak na to prostě nevzpoměla), pak jsme se viměnily zase zpátky a mohlo se vyrazit.
Řeknu vám, že je pěkně divný, nepoužívat levou nohu, ani pravou ruku, ze začátku je to pořádný nezvyk. Hlavně v situacích, kdy je potřeba rychle reagovat je to nejvíc patrné, prostě automaticky máte snahu dupnout na spojku a podřadit. Tady je to pak trochu o hubu, protože jak se vehementně snažíte dupnout na spoju, která tam není, tak dupnete na brzdu....co se stane pak asi netřeba popisovat.... Toto se mi stalo díkybohu je jednou (naštěstí v málo frekventovaným místě), pak už jsem si dávala sakra majzla.
Chvíli jsme jen tak jezdily městem a já přicházela na kloub americkýmu dopravnímu systému. Upřímně, při tom množství semaforů a stopek automatickou převodovku určitě každý ocení, už vím co na tom ti Amíci mají :-D
Potom jsme jely k domu a Heidi mi ukazovala cestu k dvojčatům ke škole (to jsme projely 2x tam a zpět) a pak i ka Adamově škole a kroužkům. Jsem kompletně ZTRACENÁ!!!!
Ne vážně, já jsem člověk s neskutečně mizerným orientačním smyslem a tady se v té síti ulic prostě ztrácím, nevím kdy mám kam odbočit, nebo odbočím na blbou stranu a tak, prostě katastrofa.... to že v minivanu není GPS mi taky moc nepřidává....
Fakt bezesrandy, až já někam pojedu sama, tak se ztratím a najdou mě až v Nebrasce!!
Další den jsme jely znovu trénovat cestu do školy (kam chodí dvojčata, je totiž budu denně vozit tam a odpoledne zas vyzvedávat) a Heidi mi tentokrát ukázala jinou cestu, kterou většinou jezdí Seth, mimochodem o dost jednodušší a rychlejší.
Opět jsme to projely 2x a teď už konečně mám pocit, že bych tu školu v případě nouze sama našla. Heidi mi i napsala do SMSky přesný instrukce, kdy kam odbočit, v jakým pruhu se držet a tak a měla jsem za úkol to trénovat, když budou děti ve škole.
Taky jsem vyrazila ven s Janou, kterou jsem musela vyzvednout (auto na servisní kontrole, bo káho čerta, tak neměla dopravu) a po konzultaci s ní a strýčkem Googlem (hlavně jeho mapami) jsem to dokonce i našla. Když jsem byla u ní v ulici, tak jsem jí sice musela volat (nevěděla jsem, který barák to je), ale i tak, alespoň jsem byla ve správný ulici a ani ne moc daleko :-)
potom když jsem ji po kafi zas vyložila doma, tak jsem se sice trochu zamotala cestou zpátky, ale tak domů jsme dorazila :-D
Celý další týden jsem jezdila ráno se Sethem, když vozil dvojčata do školy, první dva dny jako spolujezdec, kdy jsem mu říkala kam má odbočit a pak jako řidič a on si četl noviny a popíjel kafíčko :-D To byla dobrá motivace být něžná při brždění (má to pěkně silný brzdy, člověk musí fakt hooodně s citem :-D), aby chudák neměl to kafe všude :-D
Ani jednou se nepolil, tak to nebude tak špatné... :-D
Další týden jsem už ráno vozila děti sama a začala jsem je už i vyzvedávat, takže nemusely chodit do odpolední družiny, a zapadli jsme do rutiny, která bude panovat celý rok.
Moje řízení se pomalu, ale jistě zlepšovalo, a teď se za volantem cítím stejně jistě, jako v ČR, možná i jistěji, protože řízení je tu mnohem jednodušší, než u nás. Hlavně jejich křižovatky jsou promitivní, i když na provní pohled to vypadá složitě (když se kříží 2 čtyřproudé silnice, daly by se očekávat problémy, ale tady to mají fakt dobře vyřešené)
Další kapitola byla, když jsme šly ven s Janou a já poprvé brala Sethovo auto, se kterým mám jezdit po večerech, nebo o víkendech (je menší a míň žere). Je to bílá Honda Civic s automatickou převodovkou v mírně sportovní úpravě...
Jako, to je fakt mazéééc. Nemám moc ráda sportovní auta a teď musím řídit tohodně ďábla.
Je to neskutečně citlivé, a to na všechno (spojka, brzda, plyn), teď manuální převodovka, na kterou jsem při té americké posedlosti semafory ze začátku fakt nadávala (na tom automatu tady doopravdy něco je) a to nemluvím o tom, že člověk 2x přeřadí ještě než projede celou křižovatku.
No, po dvou jízdách jsem si i na tohodle ďábla docela zvykla, ale pořád v něm nejsem tak jistá, jako s minivanem, který řídím denně.
michalka-bubice | 
Tak to přece není tak hrozné. Podle mě jsi šikovná a mnohý by dopadl mnohem hůř. Jentak dál!